Čtenářský deníček do divné doby
Nesleduju žádné trendy. Sleduju holé přežití. Pár ustřelených poznámek ke knihám, se kterými se pravděpodobně dá přečkat i atomový výbuch
Upřímně řečeno, nebylo to dobrého tři čtvrtě roku. Z různých důvodů by se možná dalo říct, že to byl annus horribilis: pro mou rodinu i pro mě osobně. Odjakživa však disponuji silně vyvinutým citem pro únik a schopností nechat se resuscitovat laskavostí své rodiny a přátel. Mé druhé jméno by mělo být Eskapismus. Měla bych se jmenovat Zuzana Eskapisma Válková. I proto se s vámi podělím o pár knižních tipů, o nichž jsem přesvědčená, že vás odtáhnou tak daleko od reality, jak je to jen možné. Zrelativizují ji tím, že od ní vlastně tak daleko nejsou. Ale dají vám záminku zaobírat se čímkoliv jiným, než tím, co byste měli řešit — případně to přestali brát tak vážně. Nemáte zač.
Případ prvý: Tyranie metrik (Knihy Dobrovský, 2020), kniha, po které budete dál sledovat čísla, ale už si kvůli nim nebudete rvát vlasy
Americký historik Jerry Z. Muller neměl v úmyslu napsat knihu, jíž zlikviduje naši důvěru v empirii, ve schopnost kvantifikovat společenské či ekonomické problémy, abychom měli výmluvu sprásknout nad nimi ruce a pustit si seriál The Middle na HBO GO. Který vám, mimochodem, doporučuju, protože se při jeho sledování budete cítit jako úspěšné bytosti, přestože byste si radši měli jít ověřit, kolik visíte státu na sociálním pojištění a která banka vám s největší pravděpodobností navýší kontokorent.
Akademik Muller napsal tuhle útlou knihu z frustrace nad tím, jak lidská snaha kvantifikovat nespočitatelné i nepočitatelné zbavuje moderního člověka zodpovědnosti něčemu porozumět, doopravdy o něčem rozhodnout, aniž by přitom riskoval, že bude před ostatními za idiota a, kupříkladu, “dal na svůj instinkt”. Naše posedlost měřením a sledováním výkonnosti podle něj dala vzniknout oborům i povoláním, jejichž existence zastínila, ne-li přímo likviduje význam profesí, které měla původně hodnotit. Muller na příkladu zdravotnictví, politiky, ale hlavně školství ukazuje, jak snadné je vyměnit číslici za zdravý rozum — protože komplexní argument by bylo nutné před někým obhájit.
Dodnes se mi zdá roztomilé, že jsem tuhle knížku vzala do ruky těsně před začátkem pandemie, a několik dní nato jsme se všichni stali specialisty na interpretaci dat ze světových zdravotnických či akademických serverů, a se zachmuřeným výrazem věštili osud lidstva z čísel, po jejichž původu či spolehlivosti se nikdo z nás nepídil. Z čísel, která nás poslední tři měsíce nezajímala, protože bylo léto a to nebývá moc dobře vidět na monitor, že, ale teď už zase přituhuje a začíná to vypadat nepříjemně, někdy i proto, že jsem se ráno namalovala a až venku si uvědomila, že mi z obličeje skrytého za rouškou a slunečními brýlemi bude vidět jen část os temporale, čili kosti spánkové, a to za předpokladu, že bude vhodně foukat vítr.
Čtěte Tyranii metrik, budete se mnohem snáz rozhodovat, kvůli jaké divoké číselné spekulaci si zase někoho zablokovat na Facebooku.
Případ druhý: Příběh muže, který udělal úplně všechno špatně, a to je taky povzbudivé
Ke klasice finského spisovatele Miky Waltariho, jíž je Egypťan Sinuhet, román, který poprvé vyšel v roce 1945, se dá říci máloco nového — skoro všichni ten výpravný příběh znají a většina lidí také tuší, že by se v ní nabytými egyptologickými vyčteninkami neměla ohánět před odborníky NAPŘÍKLAD na fenomenální výstavě Sluneční králové v Národním muzeu. (Přestože o éře faraona Achnatona, prvního vládce, který se v Egyptě pokusil zavést monoteismus a sklidil za to od svého lidu hrubství, se leccos dozví tam i tam.)
Okolnosti, za nichž se rozhodujeme, co a kdy budeme znova číst, ovšem mívají svou skrytou, půvabnou logiku. Můj čas na příběh lékaře Sinuheta nastal počátkem letošního srpna, kdy jsem se doma válela v posteli (čti zotavovala se po operaci) a zdálo se mi, že přečíst si něco málo o míchání mrtvol pádly v preparačních kádích, o trepanaci lebky, zastavování krvácení přivoláním obecního idiota či o stahování lidí z kůže by mi mohlo projasnit den. Navíc je tu pořád ta pandemie…
I stalo se — právě po 26 letech (vím to přesně: vypadl na mě lístek z bruntálské plovárny) jsem znovu četla Egypťana Sinuheta a pravidelně si při tom kladla otázku: kdy ten sympatický člověk zase dostane příležitost udělat fatální rozhodnutí? Není už čas, Antone Pavloviči? Kdy Sinuhet znovu přijde k milence, která je na první pohled strašlivá megera a musí to na ní vidět i nejtragičtější panic, kdy kvůli ní zradí své blízké a obere je o poslední drobné? Kdy tenhle mladý pán znovu přispěje k záhubě sympatických protagonistů příběhu tím, že a) udělá, co po něm chtějí, ačkoliv jejich požadavek nedává žádný smysl a Sinuhet to ví, b) Sinuhet neudělá, co po něm chtějí, ačkoliv jejich požadavek dává naprostý, ba životazáchovný smysl?
Tím vůbec nechci naznačit, že hlavní hrdina knihy je nějaký blbec. To ani v nejmenším. Sinuhet je výřečný, laskavý a jemný muž, takže když se čtenář do oněch 800 stran pustí, fandí mu, protože tuší, že sám by o mnoho chytřejší nebyl. Navíc, je-li milý čtenář příznivcem takzvaného paralelního čtení — což je hezčí výraz pro poruchu pozornosti, která ho donutí kdekterou blbinu dostudovávat na internetu — bude Sinuhet báječným zdrojem intelektuálních tužeb, které s knížkou sice nesouvisejí, ale vy přesně víte, co byste ještě chtěli vědět, ale nikdy se to nedozvíte.
Kupříkladu já si při sledování jedné z Egypťanových cest do tehdejšího exotického zahraničí uvědomila, že bych akutně potřebovala umět klínové písmo. Asi bych k němu musela přihodit sumerštinu, akkadštinu a kdoví, jaký další čertovský jazyk, nicméně: na světě prý existují přibližně dva miliony hliněných tabulek pokrytých se těmito elegantními čárkami v sofistikovaných kombinacích, destiček, které jsou skryté v muzeích a soukromých sbírkách, ale nikdo neví, co na nich je. Není to vzrušující? Znepokojivé? Šíleně frustrující?
Ano, určitě, budou na nich nákupní seznamy, počty ovcí isudů s pivem, ale co když, CO KDYŽ se mezi nimi vyskytuje sbírka starých sumerských vtipů? Předchůdce kámasútry? Podrobný návod na věštění z kravských jater? Recept na univerzální pokrm z bláta a velbloudích slin, který dá naší planetě návod na udržitelné stravování?
Egypťana Sinuheta jsem zavřela s toužebným vzdychnutím: tolik témat a tak málo času. A šla jsem si pustit Harryho Pottera.
Případ třetí: Naškrob fěrtoch, holubinko, a hoď to na patriarchát
Etnolingvistická studie Anny Christou (vydala Filozofická fakulta UK, 2020) s názvem Žena v českém tradičním obrazu světa je osvěžující, nepředpojatá a místy dokonce vtipná publikace naznačující, kam se nám, přátelé, poděl onen dávno ztracený ideál ženství, o němž rádi mudrujeme v situacích, kdy máme dojem, že svět se nám nezadržitelně řítí kupředu (a potřebovali bychom silnější brýle). Nechci vám propíchnout pointu, ale nejspíš můžu naznačit, že kniha naznačuje, že tento ideál ženství pravděpodobně nikdy neexistoval. Ale víc ani slovo! Četla jsem ji v situaci, kdy mě trápilo všechno ostatní, jen ne mé ztracené ženství, a proto si myslím, že by si ji mohli se zájmem přečíst i muži. Ona je totiž — světě div se podruhé i potřetí— z ničeho neobviňuje.
Anna Christou na stovkách příkladů z českého jazyka 19. století ukazuje, jak jazyk konzervuje stereotypy a myšlenkové vzorce, které nám usnadňují třídit okolní jevy, ale zároveň s nimi uchovává i staletí stará hodnocení, očekávání a předurčují náš postoj k tomu, co ještě neznáme. Třeba tyhlety, no, ženské. Spousta lidí totiž skutečně věří, že existovaly časy, kdy se ženy měly výhradně skvěle, nosily naškrobené spodničky, děti rodily stejně snadno, jako když se pšíkne, a jejich zlaté vlasy se při západu slunce vplétaly do těžknoucích klasů quinoy. Teda pšenice. Jen sušičky, jen ty sušičky jim chyběly.
Pojednání Anny Christou není aktivistickým textem na podporu té či oné strany sporu o ženskou emancipaci, tím méně „seznamem zakázaných slov“, které je třeba z jazyka vymýtit, aby se náhodou zase někdo neurazil. Jde o vědeckou práci, díky níž je zábavné sledovat, kde „se berou” některá očekávání, která na sebe ženy mají v době, kdy řada společenských tlaků na jejich životní rozhodnutí pominula.
A víte, čím mě tahle kniha překvapila nejvíc? Nad spoustou příkladů jsem si uvědomila, jako příšerně o sobě ženy dodnes mluví samy. O tom, jak vypadají, co je čeká s přibývajícími léty, co se děje s naším tělem, která ženská nejspíš bude naše kamarádka a která je věrolomná čarodějnice.
Nicméně všechno z řečeného se pochopitelně dá hodit na patriarchát.
Jak jsem to hodila na patriarchát:
Pokračování prapodivně vybraných knižních tipů příště — anebo nikdy.
Věnováno kamarádovi Miloši Čermákovi, protože jsem se ho tuhle ptala, jestli má cenu ještě někdy něco psát, a on ani moc nezaváhal a řekl, že asi ano. Nejspíš nepočítal s tím, že mu věnuju první cypovinu, která mi odpadne od ruky, ale časem mu věnuju i něco lepšího.
