Za světla se nepije a Xanax je na předpis: amatérův hudební průvodce po duševním zdraví
Neberte na to drogy. Pusťte si písničky. Vybírám novinky s největším terapeutickým potenciálem. Jestli nezaberou — byť nová Divine Comedy by mohla –, budete si muset počkat, až se setmí.
Nejdřív mi nervózně podupává v intimní zóně. Řečí těla naznačuje, že on, na rozdíl od nás ostatních, opravdu spěchá. Že on, na rozdíl od nás, má rozum: nepřišel si do obchodu pro hovadiny, nýbrž pro jednu věc, kterou skutečně potřeboval, a proto by měl dostat přednost. Dvoumetrový pán v rybářské vestě nečeká, až mu své místo nabídnu: rovnou ho obsadí. Pak se začne rozčilovat, že takový šlendrián, jaký panuje v karlínském Lidlu, neznají v Holandsku ani v Německu, kde to dobře zná, protože je, prosím pěkně, námořník. Zároveň se dopouští strategické chyby: se svými dojmy se obrací ke mně. K ženě, kterou předběhl, a zároveň k osobě, která má velmi krátký až neexistující doutnák. Huláká. Já hulákám na něj, ať není sprostý na pokladní — a nemluví na mě. Senior znovu vykřikuje, že není žádný obyčejný smrtelník, nýbrž mořský vlk. Ubezpečím ho, že to věru nikoho nezajímá. Vlk mi věští, že si mám počkat, až si na mě došlápnou shora. Ptám se vlka, jestli mi vyhrožuje — a čím přesně. Kapitán Korkorán odvětí, že ne, ale že si mám počkat, až si na mě došlápnou shora. A že jsem kráva, s čímž triumfálně odchází.
Když mířím z obchodu, pár vteřin přemítám, jestli na mě bude obstarožní Jack Sparrow čekat před vchodem s cílem jednu mi natáhnout, a pokud ano, jestli mu stihnu natáhnout první. Pirát bohužel venku nečeká, přestože se mi stihl nalít levý biceps. To, co mi po něm zbývá, je hněv, úzkost a drobný komunikační dluh, který si tu teď odbudeme:
„Nech ti sedmá vlna za Hamburkem spláchne do kanálu náhradní slipy, ty burane!“
…a teď se můžeme věnovat podstatnějším věcem. Způsobům, jak si v časech, kdy média s čím dál větším potěšením informují o mrtvých dětech, o dětech na JIPkách a nemluvňatech s paralyzujícím postcovidovým syndromem, o intubovaných pacientech, o vdovách a sirotcích po intubovaných pacientech, zachovat zbytky vůle k životu. Člověk si samozřejmě ze všeho nejdřív řekne „tak já to na chvíli vypnu a půjdu třeba nakoupit”, ale tam potká…
Podívejte se, mám poslední olámané plato Xanaxu, se kterým musím vydržet do konce pandemie. Na Facebooku vám to do statusu vypisovat nebudu. Narazila jsem na několik songů, které mě rozradostnily. Zároveň cítím, že bych měla pro lidstvo vykonat něco velkého. Nabízím proto seznam novinek, po kterých by se vám taky mohlo trochu ulevit.
Dobrý den. Tohle nemůže nezabrat
Kdybych byla svůj oblíbený Pavel Klusák a opravdu se orientovala v hudbě, nejspíš se tak odvážného hodnocení nedopustím, ale že jsem Zuzana Válková a může mi to být jedno, tady to máte: severoirská kapela The Divine Comedy je nejvtipnější na světě. Nevím, jestli mě víc roztetelují oldskúlové aranže s takticky využívanými lesy syntetických houslí, suchý humor a nehnutý výraz, s nímž posluchači kapela předkládá poťouchlé texty příležitostně protkané odkazy na vysokou kulturu, anebo mi prostě stačí pohled na frontmana bandu, skladatele a zpěváka Neila Hannona, který má na kontě hudbu k seriálu IT Crowd i v našem prostředí nešťastně přehlíženému seriálu Father Ted. Hannon zpívá se snaživostí a spolehlivostí superhrdiny, o kterém se svět nesmí dozvědět, že měří metr padesát — a já ho za to žeru. (A protože o něm vlastně nechci nic vědět, abych o svůj dojem nepřišla, nečetla jsem ani profil v Irish Times, který jsem vám linkovala o několik řádků výše.)
I proto považuju za malý zázrak, že Hannon právě teď, v čase nejvyšší nouze, vyrukoval s písní The Best Mistakes a jak je vidět na klipu, „na ničem jsme nešetřili“. Kristova noho, ať Divine Comedy nikdy na ničem nešetří.
Nelži, že nejsi romantik, ty zvíře
Po Divine Comedy vám musím nasolit něco jiného, protože na vážně míněný kunst nepřepnu ani já. Francouzský miláček dívek a žen, zpěvák Julien Clerc, na konci letošního listopadu přišel s deskou Šťastné dny plné klasických fláků (À bicyclette…), které nazpíval zralým hlasem starého pána a mně se to fakt líbí. Tady máte Vánoce full frontal coby valčík:
Americký hudební producent Salaam Remi a jeho předělávka hitovky Marvina Gaye je soundtrack, se kterým by se člověk mohl opatrně pustit ze dveří příbytku. Jaké lahůdky číhají za nimi, to těžko říct, ale když si ten remix dost ohulíte, přibližně 60 procent (ok, to číslo jsem si vymyslela) všech problémů vám odpadne jen tím, že je vaše smysly nezachytí:
Dále: možná jsem v uplynulých dnech přečetla trochu moc článků o Felixi Slováčkovi a Lucii Gelemové. Přiznávám, že mě ta story zvráceně fascinuje. Věkovitý muzikus a snaživá dívka z malého města, ovšem již mého věku (38), což je pikantní i poněkud nešťastné zároveň, usilovali o společné štěstí… A zapomněli přitom na Dádu.
Události kulminovaly v posledních dnech, kdy slečna Gelemová podlehla svodům jiného junáka, který vypadá jako majitel okresní diskotéky, přičemž pan Slováček si může oči vyplakat, což se projevuje tak, že ji nazývá běhnou. Když jsem tedy narazila na novou píseň španělské trumpetistky a zpěvačky Andrey Motis, bylo mi jasné, že jejich láska má vlastní soundtrack, a to včetně bigbandu:
Že by těch cypovin už pomalu stačilo? Taky si myslím.
Vybraný vkus budu předstírat příště.
Tak směle do světa, že ano!
