Tohle by se u nás stát nemohlo, pane doktore. My, Češi, jsme na tom pořád ještě dobře
“A už u vás došlo na justiční reformu?” zeptal se mě vloni v listopadu americký filozof z Yaleovy univerzity Jason Stanley. V jeho výrazu byla znát nezúčastněná zvídavost, s jakou se učenec dívá do akvária a čeká, zdali se hejno barevných rybek v nadcházejících chvílích zachová tak, jak předpověděly jeho modely.
Stanley svou otázku nemyslel zle; bylo zjevné, že si přeje, abych odpověděla záporně. Věděl ovšem, jak vypadá situace například v sousedním Polsku. Evropská komise zemi v září loňského roku zažalovala za přijetí zákona o nejvyšším soudu, v jehož důsledku muselo ze dne na den odejít do důchodu mnoho soudců včetně jeho první předsedkyně Małgorzaty Gersdorfové. Jarosław Kaczyński, předseda vládní strany Právo a spravedlnost, se tehdy nechal slyšet, že “část soudců nenávidí svou vlast”.
Stanley měl samozřejmě přehled i o dění v Maďarsku. Po vydání jeho prosincového komentáře v deníku New York Times, v němž americkému publiku přibližoval rétoriku premiéra Viktora Orbána a hledal paralely s řečnickým stylem amerického prezidenta Donalda Trumpa, Stanley sebral řadu urážek od Orbánova tiskového mluvčího.
“O soudy se u nás zatím nehraje, pane doktore,” odpověděla jsem filozofovi na sklonku loňského roku a on se pousmál mému — z jeho pohledu roztomile evropskému — zvyku obracet se k akademikům titulem. Projela mnou sotva postřehnutelná vlna ničím nepodložené pýchy. Že jsme na tom my, Češi, pořád ještě o něco lépe než ostatní. Že naše špína teče kanály, které vedou hlouběji pod zemí, a potrubí je z ušlechtilejšího kovu. Že z několika “povinných položek”, které světu signalizují, že poměry ve svobodné zemi jdou do kopru, máme zatím splněných jen pár.
Víme například, jak vypadá devastace mediální krajiny. Na rozdíl od Rumunů ještě nevíme, jaké to je, když nás při demonstracích mlátí četnictvo a pálí do nás granáty a vodními děly. Na rozdíl od Poláků nestojíme — kromě houstnoucích politických poměrů — i proti uzemňujícímu vlivu katolické církve.
“Ale vy, Češi, máte zdaleka nejzajímavějšího prezidenta, viďte?” řekl filozof a mých dvacet vteřin kulturně-politické samolibosti bylo v čudu.
Kdybych s Jasonem Stanleym, autorem dvou pozoruhodných knih o propagandě a fašismu, mluvila dnes, nemohla bych sice přitakat heslu “justiční reforma”, ale o resort spravedlnosti se samozřejmě hraje dávno, nejnověji s příchodem nové ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Připadám si jako akvarijní rybka. V jednom rohu skleněného kvádru na mě čeká rej kyslíkových bublin, v druhém zase kolegové druhu pygocentrus nattereri.
A obrovitý vědec za sklem si dělá poznámky.
