Tak nám zase skončila civilizace, paní Kelišová

Dnes ráno jsem se probudila v obvyklých sedm hodin a jednu minutu a došla k závěru, že svět čeká na to, až mu sdělím, v čem je problém. Je neděle 22. září 2019, venkovní teplota je 17 stupňů Celsia, pravděpodobnost srážek se drží na sympatických nula procentech, ovšem kdo dnes důvěřuje prognózám. Od momentu, kdy jsem nabyla vědomí, neuplynuly více než tři hodiny; podezření, jež ve mně klíčí, však nesnese odkladu.

Rozhodla jsem se, že na základě svých zážitků, vzdělání, přeslechů z cizích konverzací, četby světového tisku a latentních tendencí, o nichž vím jen já, zformuluji svůj názor — například — na Brexit. Zatím se mě na něj nikdo neptal, ale je jen otázkou času, než svou vytrvalostí okolí přesvědčím, že to má cenu. Geneze mých postojů proběhla přibližně takto:

Minulý týden jsem mluvila s přítelkyní Adinou. Trvala na tom, že se setkáme v kavárně pražské pobočky obchodního domu Marks & Spencer a do konce letošního října, kdy se očekává odchod Spojeného království z Evropské unie, a to jakýmkoliv způsobem, pokud v něm tedy země nesetrvá, což už by bylo poněkud potupné, se nebudeme vídat jinde. Adina mi nechtěla po telefonu vysvětlovat, co ji k rozhodnutí vedlo — prý se to dozvím na místě.

„Rozhlédni se kolem sebe. Co vidíš?“ zeptala se mě kamarádka překladatelka a mile patologická anglistka, která pěstuje růže, sbírá starožitný porcelán a ve volných chvílích pozoruje zpěvné ptactvo. Na schůzku dosupěla s mírným zpožděním a s tváří zrůzněnou znepokojením; tou dobou už se však naštěstí na našem stolku nacházela britská miniatura španělského šumivého vína.

„Vidím opěrné body špajzu příslušníků vyšší střední třídy?“ zkusila jsem jí odpovědět, očima pátrajíc po banánovém chlebíčku a máslových sušenkách. V M&S sice prakticky nenakupuju, ale zdálo se, že vše je na svých místech.

„To taky. Až na to, že čerstvé potraviny, sýry, maso, ovoce — to všechno koncem října zmizí,“ upozornila mě. „Právě se vracím z české Státní veterinární správy, kde učím angličtinu. Česká republika nemá s třetími zeměmi smlouvu na dovoz čerstvých potravin.“

Rozhostilo se mezi námi ticho. Představa, že první patro obchodního domu na Václavském náměstí obsadí drek čínského původu, a nikoliv oblečení z Bangladéše opatřené poctivými britskými nášivkami, nás rozesmutnila.

Stručně jsme si proto u druhé lahve zrekapitulovaly dějiny pětisetletého impéria od alžbětinské éry ke dnešku. Ustanovily jsme, že v 21. století se naši oblíbenou říši podařilo rozložit dvěma absolventům britských soukromých škol, z nichž ani jeden v životě po Drakeově vzoru neobeplul svět na lodi za pomoci sextantu, což mohla být polehčující okolnost, a lháři s francouzským jménem, jež by ho ze správy britských věcí veřejných mělo diskvalifikovat jaksi přirozeně.

Velká Británie přečkala příliv migrantů z někdejších exotických držav, načež ji zlikvidovala trojice Cameron-Johnson-Farage za pomoci hrstky pracovitých Poláků.

Naplánovaly jsme proto, že se vydáme na rozlučkovou cestu po starém světě, který z nějakého důvodu zapomněl v 16. století vyslat loďstvo naším směrem. Dohodly jsme se, že vezmeme děti a ještě před Brexitem je provedeme kolem bílých útesů doverských, nebo spíše dorsetských, protože do přístavního města Bournemouth se našly letenky za tři sta. Budeme pít černý čaj, po jakém zůstávají v hrnku skvrny, a pak si na bleším trhu opatříme něco porcelánu značky Wedgewood.

Že se vám to celé zdá přitažené za vlasy?

Samozřejmě, protože je.

Ne, že by to všechno nebyla pravda.

Do Bournemouthu s Adinou skutečně pojedeme a já si odtamtud rozhodně přivezu krásný hrnek, i kdybych ho měla štípnout v Airbnb.

Kdybych však pozbyla vší sebekritiky, možná bych přišla na způsob, jak vám svůj pohled na věc podat, aniž byste nabyli podezření, že si z tématu utahuju, prozrazovala vám svou podjatost i obavy. Vyvěštila bych něco znepokojivého o stavu civilizace, o selhání elit a sváru mezi liberálním a konzervativním viděním světa, kterého využívají populisté, aby bez odporu dělali, co se jim zlíbí.

Kdybych přišla o zbytky sebereflexe a dala si záležet na formě, možná by se mi podařilo přesvědčit vás o tom, že mé věštby o stavu celé společnosti má cenu poslouchat. Kdybych byla vynalézavá, možná by se mi podařilo přidat na hromadu civilizačních úzkostí ještě nějakou, o níž jste dosud nepřemýšleli.

Úzkost totiž prodává. Touha po destrukci, pomlouvání kulturních výdobytků a svobod je báječná metoda, jak na sebe upozornit. Znepokojení se šíří i beze slov: vyvolává emoce, které nás nutí, abychom se o temné výhledy nutili s ostatními.

Je to průhledné. Laciné. Měšťácké. Ale báječně to funguje: vymyslím ti nepřítele za branami, mimo jiné proto, abych s ním nemusel bojovat. Jak taky, když je vymyšlený? Anebo lépe: vymyslím ti nepřátele v našich řadách. Nepřítel, který může být všude a zároveň nikde, je k ne-boji ještě lepší. Budu mu říkat neomarxista, konzervativec, městský liberál. Je to jedno. Nebudu sice vědět, jak takový člověk vypadá, ale budu mít jistotu, že se shlukuje do skupin, které si kladou za cíl mi škodit.

Už nějakou dobu se zvyšujícím se znechucením sleduji intelektuální výkony části české „expertní scény“, do níž nepatří jen politikové a technologové řízení věcí veřejných, ale také někteří vědci. Čili lidé, kteří část svého života, alespoň teoreticky, zasvětili tomu, jak se věci poznávají a jaké závěry se z toho, co lze poznat, dají vyvozovat.

Protože jsem díky své práci měla štěstí na rozhovory se špičkovými akademiky z humanitních, ale i přírodovědných oborů, vím, jak těžké přitom bývá „vyrazit“ z většiny z nich spekulativní závěr, anebo je aspoň přimět k tomu, aby vzali výsledky něčeho, co skutečně vědí, a plácli je na oblast, jíž se profesně nezabývají.

Někdy je mimochodem složité přimět je vůbec k tomu, aby o svých tématech mluvili; nejen proto, že může platit, že „novinář je idiot“, ale třeba i proto, že „kdyby mi po takovém zjednodušení rozuměl každý, kolegové by se mi smáli“.

Tím spíš nerozumím epidemii patavědeckého mudrlantismu, který postihuje jistou generaci vzdělaných lidí, kteří se na vrcholu kariéry rozhodli vysvětlovat ostatním, nač tu všichni zemřeme. On je rozdíl mezi upozorňováním na konkrétní problémy, což vědcům sluší a náleží, a volnočasovým rozséváním nedůvěry v kulturu, která do značné míry každému z nás umožňuje, abychom se na ní podíleli.

Jen v uplynulých týdnech „naše civilizace“ končila z následujících důvodů: žena kojila u vchodu do Svatovítského chrámu. Nebyla to sice Češka, ale naše civilizace je v úpadku, protože si radikální feministky dělají, co chtějí. Otevřeli jsme debatu o přechylování ženských příjmení. Naše civilizace je v úpadku, protože si radikální feministky dělají, co chtějí. Přeli jsme se o sochu maršála Koněva. Naše civilizace je v úpadku, protože nedokážeme ocenit dějinné souvislosti/ rozlišovat lidi na dobré a špatné.

Vážně?

Je to takhle jednoduché?

Anebo se nám hodí, aby to bylo takhle jednoduché, protože už jsme připraveni za sebou zhasnout a zavřít dveře?

V uplynulých týdnech, zatímco naše civilizace končila, se mi jako novinářce poštěstil jeden výjimečný zážitek. Sešla jsem se s předním českým antropologem Martinem Soukupem, abychom si povídali o fenoménu lidské bolesti a způsobech, jakými se s ní člověk vypořádává. Výsledkem setkání, během nějž jsem dostala výtečnou příležitost mlčet, protože vstupovat do jeho vyprávění by byla škoda, není jen rozhovor, který brzy zveřejním. Díky štědrosti autora mi po něm zůstala i téměř osmisetstránková kniha.

Pan docent si teď laskavě zakryje oči a já řeknu: Kristova noho, co já bych z jeho přehledové Antropologie dovedla vyvěštit, kdybych byla trochu větší narcis — anebo blbec!

Je neděle 22. září, venkovní teplota se vyšplhala k 19 stupňům a srážky údajně stále nehrozí. Listuji svazkem a čtu si v něm o jistém tichomořském kmeni, v němž si muži a ženy neurčili role v péče o děti. Nestará se o ně tudíž nikdo. Otcové se nezajímají, matky od nich ráno odcházejí a večer jim občas přinesou. Skončí tato civilizace, najde-li se progresivní člen komunity a začne dětem podávat snídaně?

Pročítám statě o slavných antropolozích a antropoložkách, zaobírám se tím, proč a jakým způsobem na sebe člověk váže svou identitu, či dokonce jedinečnost. Připomenu si krátký rozhovor o komunitě, v níž člověk během života mění jméno; když dospěje, přijme jméno svých prarodičů a lidé se k němu začnou chovat s úctou. Skončí tato civilizace, protože někdo řekne „a já chci pořád být, ehm, Nukilik“?

Když narazím na totemismus a příběhy o nedotknutelnosti symbolů, Koněv se definitivně kácí do stoupy informačního balastu, kde končí většina mých snah udržet krok s rozhořčením ostatních. Nakonec knihu zavírám, protože na základě vybraných poznatků hrozí, že někomu začnu s vážnou tváří vysvětlovat, proč Andrej Babiš krade a české společnosti to nevadí. Oporu v jisté pozoruhodné teorii ze 40. let 20. století bych pro to měla, kultura hanby a kultura viny na první, nevědecký, pohled unese všechno.

Ale já si řekla “ne”. Nejdřív je třeba zapracovat na tom Brexitu.