Jak Radar spadl z oblakov
Michal “Radar” Vrátný, zakladatel posiloven Železná koule, nikdy neměl v úmyslu přesvědčovat intelektuály, měšťany a umělce o tom, že mít svaly je stejně prima jako mít čáry. Přesto si (nejen) tuhle cílovku dokázal podmanit způsobem, který před pár dny přivedl síť jeho gymů k rekordní částce na HitHitu, záplavě blahopřání, a v případě autorky tohoto textu také k noční můře, v níž Vrátný použije vybrané peníze na stavbu monstrózního sportovního parku. Do dámských šaten přitom vede tobogán, takže se cvičenka řítí k cíli a do poslední chvíle neví, zdali se na konci cesty nerozbije na kaši čelním střetem se skříňkou. Že je to bizar? Jistě. Jenže pokud se Radar člověku dokáže vyzářit do podvědomí, nedá se nejspíš divit tomu, že mu lidé odevzdávají peněženky i s PIN kódy ke kartám.
POZNÁMKA: Rozhovor vznikl v roce 2019, kdy byl Radar slavný ještě přiměřeně.
Je celkem jisté, že ví, jak dobře to vypadá. Sportsman, trenér a podnikatel Vrátný souhlasí se sobotním rozhovorem v cukrárně: tam, kde posledně měli vynikající buchtičky se šodó. Vidět muže obdivuhodných tělesných proporcí, kterak zvažuje, co by si dal dobrého, a ani jednou neřekne “dneska můžu”, “tak si trošku zahřešíme” nebo “to si pak budu muset oddřít” (což prý stejně nejde), je osvěžující. V 21. století, kdy blahobytní obyvatelé Západu přemítají o tom, co by pozřeli, aby si nepřerušili ketózu — nebo halucinace z hladu — , tím spíš.
Vrátný také ví, jak dobře působí jeho výřečnost. Obsah své hlavy přirovná k bramboračce, sebe a své kolegy ze skupiny, s nimiž skáče z letadla, k padajícím kusům jater. Když dojde řeč na skydiving, jeho velkého koníčka, varuje, že případné otázky můžou “brnknout na strunu, která když se rozezní, zní fakt dlouho”. Struna se zachová přesně podle jeho předpovědi, a je to dobře. Vrátný totiž dokáže zkušenost, kterou posluchač nemá a nikdy mít nebude, předat způsobem, který donutí zamyslet se nad tím, jestli to celé — třeba nabrat rychlost kolem 300 kilometrů v hodině a po 70 vteřinách se co možná jemně střetnout s povrchem mateřské planety — není dobrý nápad.
Proč do Radarových “gymů” chodí lidé, kteří by si předtím o činku neopřeli ani kolo? Nabízí se třeba následující vysvětlení: svaly, skills* a sebeironie.
Na co myslí člověk, když se obrovskou rychlostí řítí k zemi?
Za normálních okolností jsem typ, který má neustále v hlavě opici hrající na činely jedoucí na surfu v oceánu, který na zádech nese velká želva. Jakmile udělám krok z letadla, všechno ztichne a soustředím se jen na seskok. Vím, jak to vypadá z fotek: že uděláme krok z letadla, padáme jako kusy jater a pak otevřeme padák, ale tak to není. Skydiving je extrémně technická disciplína. Když letíš vzduchem rychlostí 250 až 300 kilometrů v hodině, stane se z tebe křídlo. Jakmile jím — sebou — začneš manipulovat, měníš směr, rychlost i náklon letu. Proto neustále provádím sken těla a koriguju ho, sleduju, v jaké poloze mám lopatky i špičky, jestli jsou propnuté nebo ne. Při úhlovém lítání, kterému se věnuju, se můžeš krásně natáhnout na břiše, na boku nebo třeba na zádech…
Padat po zádech a nevědět kam zní naprosto děsivě.
To je naopak ze všeho nejjednodušší. Jak naznačuje název disciplíny, člověk z letadla nepadá rovně dolů, ale pod úhlem, a většinou ve formaci víc lidí. Vede ji kouč, který určuje trasu, dělá zatáčky a řídí rychlost letu. Tvým cílem je zůstat nalepená na člověku vedle sebe, držet slot a dávat bacha, protože sebemenší pohyb bradou tě z něj může vyhodit. V lepším případě tím promarníš skok. V horším případě se s někým střetneš. Většinou to není velký problém, ale přeci jen jde o dvě osmdesátikilová tělesa letící rychlostí 300 kilometrů v hodině. Když se srazíte pod špatným úhlem, může se stát leccos nepěkného. Seskok končí po 70 sekundách, formace se rozletí a každý si otevírá padák, což je extrémně stresový moment.
Jak to?
Když dva lidi otevřou padák blízko sebe, hodí se jim do špatného směru a můžou se srazit. V malé výšce se to špatně řeší a může to být fatální. Jindy na něm může být technická závada, pak jdeš do závitu. To se ale stává málo. Dalším důvodem ke stresu je přistání samotné. Protože lítáme na výkonných — to znamená malých — padácích, přistáváme v rychlosti a není to jako ve filmu, kde se většinou dopadá jako do peřinky. Musíš určit směr, udělat si rozpočet, abys přistála, kam chceš, a ne třeba do hangáru. Ve správný moment je potřeba udělat manévr a přistát plynule, jinak hrozí rozervaná kolena, lokty, kombinézy a tak.
To se ti stalo?
Mockrát. Při tréninku postupně zmenšuješ padáky. Začínáš na obrovském, který je prakticky blbuvzdorný. Čím je padák výkonnější, tím je rychlejší a padá víc dopředu. Když jsem poprvé přistával s bočním větrem, fouklo mi do něj, padák zatočil doleva a já padl na držku na kamenitou dráhu. Ale nic zásadního se mi naštěstí nestalo. Jsem strašně konzervativní.
Jak se ve skydivingu pozná, když je někdo konzervativní?
Když se mi nezdají podmínky, počasí nebo zbytek skupiny, tak do toho nejdu. Padáky zmenšuju postupně, vždycky po 150 až 200 seskocích. V tomhle sportu je schopnost zahodit ego základním předpokladem toho, aby ses v něm udržela.
Jak odhadneš, kdo ve tvé skupině může být nebezpečný, když její členy vidíš poprvé? Stává se často, že skáčeš s lidmi, které jsi v životě neviděl?
Stává se to hodně. Letos se drtivá většina mých seskoků odehrála na velkých mezinárodních kempech, na tom posledním, portugalském, bylo odhadem 130 lidí. Za takových okolností je jisté, že se při seskoku potkáš s někým cizím. Skupiny se navíc rozdělují podle dovedností, které chceš trénovat, a dotazníku, do kterého napíšeš, kolik máš seskoků, na čem lítáš a kolik hodin jsi absolvovala v tunelu. Oficiální kategorie ale neexistují a na skutečné dovednosti má vliv spousta proměnných. Hrozně mě štve, když se nepovede skupina. V lepším případě se formace neudrží od první chvíle, protože lidi vyskočí z letadla a okamžitě něco podělají. V horším případě můžou být členové skupiny nebezpeční. Nejvíc fatalit se nestává proto, že se neotevře padák, ale protože se lidi srazí ve 30 metrech nad zemí. To už nemáš dostatečnou výšku na to, abys otevřela záložní padák, a je konec. Když o někom dopředu víš, že je problémový, tak s ním do letadla nejdeš, a když někdo udělá chybu, musíš za ním jít a proplesknout ho.
Co si mám představit pod takovým proplesknutím?
Nic dramatického, většinou k někomu přijdu a řeknu mu, že to, co udělal, nebylo v pohodě. Pokud vysvětlení zní “promiň, já nevěděl,” je hotovo. V Portugalsku mi ovšem jeden frajer zkřížil cestu ve 150 metrech nad zemí a ještě měl pocit, že to byla zábava. Šíleně jsem ho seřval a pak se nechal vyhodit ze skupiny. Buď bychom se zabili vzájemně, nebo bych ho zabil já.
Kolik seskoků denně absolvuješ? Nebo se dá zvládnout jen jeden, protože je potom člověk vyřízený?
Mám rád sedm seskoků denně.
Sedm?!
To je číslo, se kterým jsem spokojený, ale vyřízený ještě nejsem. Nejvíc jsem jich zvládl deset, ale den je pak dlouhý. Brzo vstáváš, skáčeš do setmění, většinou není čas na jídlo. Lidi, co se tím živí, kameramani tandemů nebo tandemoví piloti, jich během dne zvládnou i 20, ale to už je strašné. Skydiving není fyzicky extra náročný, ale jsi taková vyvětraná…
A co adrenalin? Ten v pocitu únavy žádnou roli nehraje?
Po stovce seskoků už ho moc nevnímáš. Naposledy jsem ho zažil při 75. seskoku, kdy jsem byl poprvé v zahraničí a měl použít vybavení, které jsem předtím nikdy nezkoušel. Byl jsem v nejhorší skupině a nic neuměl. Naštěstí to dobře dopadlo.
Při seskoku musíš mít všechno pod kontrolou. Když ovšem za seskoky cestuješ, stávají se ti drobné omyly z nepozornosti, zapomínáš si třeba platební karty. Jak jdou tyhle dvě polohy dohromady?
Na podzim mi v rozmezí tří týdnů třikrát uletělo letadlo. Myslím že to přesně vystihuje to, kdo jsem. Jsem strašně roztěkaný člověk, ale když mi o něco jde, tak se soustředím.
Schopnost soustředit se je v 21. století vcelku vzácná. Je práce s tělem jednou z metod, jak se k ní vrátit?
Myslím si, že skoro všechno, co se nám na nás nelíbí, se dá změnit tréninkem, ale lidi k tomu přistupují různě. Hodně z nich si třeba odinstaluje appky sociálních sítí z mobilu, a pak se diví, že do nich lezou z prohlížeče. Když v Kouli učíme lidi zdravěji jíst, taky se jim nesnažíme vnutit, aby ze dne na den přešli na bílý jogurt a list salátu. Jazyky se taky neučí tak, že se za jeden den pokusíš schvátit celý slovník. Jenže lidé své závislosti řeší zrovna takhle a pak se diví, že to nezabírá. V Kouli našim studentům zakazujeme mobilní telefony během cvičení, pokud tedy zrovna nemají manželku v porodnici. Chceme, aby měli hodinu denně, kdy budou stoprocentně přítomní. Nemůžeme si navíc dovolit, aby si někdo hodil na hlavu činku jenom proto, že mu před minutou přišla hnusná zpráva z práce. Umění koncentrovat se je trénovatelné — někdo k tomu má větší vlohy, někdo menší, já například žádné.
Digitálnímu prostředí jsi kvůli práci vystavený pořád, máš nějak nastavené limity, abys byl schopný dělat ještě něco jiného?
Téměř všechny pracovní záležitosti řeším přes Messenger na Facebooku a nemůžu se od něj tak úplně oprostit. Ale přestal jsem sledovat skoro všechno ostatní. Kdybych šel hlouběji do minulosti, přibližně před 10 lety jsem přestal konzumovat zpravodajství. Strašně mě iritovalo, že šlo po senzacích. Začal jsem cítit, jak se mi tvoří obraz světa, který je hnusný, ale já si nemyslím, že v takovém světě žijeme. Naopak. To, co jsem během deseti let propásl, se mi ovšem vrátilo na Facebooku v podobě cynických komentátorů, takových těch Luďků Staňků a Ondřejů Chutných. Takže co jsem mohl, to jsem si odhlásil z odběru. Téměř nikdy — pokud nejde o humor — navíc nelezu do diskuzí. Sociální sítě z nás dělají čím dál větší asociály. Na jednu stranu ruší hranice mezi bublinami, na druhé straně vytvářejí prostor pro konflikt, ke kterému by jinak nedošlo. Proto sám na Facebook nic negativního nedávám, snažím se buď o srandu nebo o informačně hodnotnější věci. Kdybych měl sáhnout po známém citátu, “když chceš měnit svět, začni u sebe”.
V komunikaci na sítích funguješ trochu kontraintuitivně. Muž, který má svaly, bývá vážný. Že by si ze sebe dělal legraci, to se moc nevidí. Je to tvoje přirozená vlastnost nebo taktizuješ?
Vůbec netaktizuju. Svou cílovku jsem trefil hrozným omylem. Nikdy jsem s ní pracovat nechtěl. Chtěl jsem trénovat lidi v bojových sportech, v boxu a sebeobraně, protože silová a kondiční příprava tam není optimální. Místo toho za mnou přišli lidi z pražské kavárny, z reklamek, mediálek a digitálek. Vysvětlil jsem si to tím, že když jsem začínal, neměl jsem žádné peníze na propagaci a mohl jen psát blog a řešit Facebook. Nechtěl jsem ale působit jako všichni ostatní, pouštět se do tisícovky odborných diskuzí, chtěl jsem téma podávat tak, jako bych o něm vyprávěl kamarádovi v hospodě. Pochopitelně jsem si od lidí z oboru vysloužil nálepku pankáče, který neumí ocitovat odbornou studii, ale s tím jsem v pohodě. Trochu jsou mě tou otázkou zaskočila.
Jak to?
Uvědomuju si, že když jsem byl malý, ještě na základní škole, tak jsem míval problém udělat si ze sebe srandu. Asi vím, co mě změnilo. Ve 13 letech jsem se zamiloval do Red Hot Chili Peppers, byl jsem jimi posedlý. Hodiny denně jsem hrál na kytaru, četl jejich biografie a hrozně mi na nich imponovalo, jak dělali všechno pro to, aby nezapadli do žádné škatulky. Zezačátku chodili oblíkaní jako úplní retardi, měli příšerné účesy. Tehdy se to ve mně zlomilo a řekl jsem si: kašlu na to, co si o mně kdo myslí, neschopnost udělat si ze sebe srandu prozrazuje nejistotu. Takhle odhalíš svou slabinu, zacílíš na ni vtipem a je po ní. Dnes už se slabinami nemám problém, jsou to dílky, které tvoří charakter, a ten je pak plastický a zajímavý.
Sebeironii spousta lidí chápe jako slabost. Nevymstilo se ti někdy, že se tím vydáváš všanc typům, kteří jí nerozumějí a sami by svůj majestát nikdy neohrozili?
Nepříjemné reakce zažívám málo. Máme minimum hejtů i na Kouli, kde je dneska kolem 12 tisíc fanoušků. Když lidem říkám A, říkám jim i B, tedy nevýhody, pokud o nějakých vím. Když na chyby poukážeš dopředu, sebereš jim vítr z plachet. Je to stejné jako ve filmu 8 Mile, kde jedou rapové bitvy založené na tom, že jeden rapper druhému říká, v čem je k ničemu. Pak přijde Eminem, řekne, že bydlí s mámou v karavanu, nemá prachy a je bílej. Protivník přijde a řekne: hm, nemám téma, udělal jsi to za mě. Myslím, že na mém osobním profilu to taky tak funguje.
Máš mezi svými kamarády lidi, co vůbec necvičí?
Mám, ale myslím si, že každému časem dojde, že to tak úplně nejde. Lidské tělo je mechanismus určený k pohybu. Na to, abys získala energii, ji musíš napřed utratit. Když se budeš deset dní, měsíců nebo let válet, nebudeš odpočatá. Budeš se cítit úplně na houby. Je to jako s penězi: na to, aby fungovaly, potřebuješ cashflow. Mezi 20 a 30 lety ti ještě projde leccos, ale pak se to změní a je potřeba jít naproti tomu, aby tělo zůstalo použitelné. Tohle je mimochodem důvod, proč to celé dělám. Před lety jsem se živil jako učitel sebeobrany a kdysi mě pověřili tím, abych udělal lekci pro seniory. Kývl jsem na to, protože jsem potřeboval peníze, ale šel jsem do toho s pocitem, že to bude největší opruz mého života. Sebeobrana se nedá trénovat jemně. Pohyby se dají učit pomalu, ale pak do nich musíš pustit agresi, co nejvíc se přiblížit reálnému scénáři, který opravdu není hezký. Říkal jsem si: co tam budu dělat s lidma, kterým je 70 let? Nakonec to byla jedna z nejkrásnějších pracovních zkušeností a možná i důvod, proč tu spolu dneska sedíme.
Jak to probíhalo?
Věkové rozpětí účastníků bylo mezi 61 a 84 lety, rozdíl mezi nimi byl větší než kolik mi tehdy bylo let. Předpokládal jsem, že čím je člověk starší, tím je na tom fyzicky hůř. Je to do jisté míry pravda, ale fyzická kondice s věkem jenom koreluje, není na ní přímo závislá. Byla tam třeba 70letá babička, která se předklonila a dala si čelo na kolena. Já na ni: “No to si ze mě děláš srandu! To neudělám ani já!” Ona se zasmála a řekla, že celý život dělala gymnastiku a je prý “docela protažená”. To, co člověk dělá celý život, se v pokročilém věku zúročí. Pak se mi v hlavě pomyslný kruh uzavřel tím, co jsem měl celý život před očima. Prarodiče z tátovy strany byli celoživotně fyzicky aktivní, většinu jídla si pěstovali sami, jedli bio než to bylo cool. Jezdili na kole, na běžkách, chodili na vycházky. Byli to babička s dědou, za kterými prostě chceš jet, když jsi malá. Druhá strana rodiny byl pravý opak: temnota jak z ruského filmu. Prarodiče seděli doma, nadávali na to, co bylo zrovna v módě a trpěli všemi myslitelnými civilizačními chorobami. Babička byla většinu života morbidně obézní. Tihle mí prarodiče umřeli mezi 60 a 65 lety věku. S druhým dědou jsme nedávno oslavili osmdesátku a do mých 17 let mi to byl schopný natřít skoro v kterémkoliv fyzickém odvětví. Byl pro mě jedním z prvních opravdových vzorů a já chci být taky takový. Chci být děda, ne dědek.
Ale to je roztomilé!
Ty z toho pak uděláš titulek, že jo?
