Proč pravidelně odcházím z Facebooku — a pak se vracím

Je to trochu komická a trochu sebezáchovná disciplína. “Já tady nebudu! Já odcházím! Nejsem kámoš!” vystrčí spodní ret můj pětiletý syn, když dojde k závěru, že okolí se k němu nechová s úctou, jakou si zaslouží.

Upřímné pobouření tohoto typu patří k reakcím, které z dětí vytloukáme výchovou. Mimo jiné proto, že dítě může zjistit, že jeho odchod je každému buřt, a to není příjemné. V dospělosti ho nahrazují vychytralejší výmluvy, proč je v pořádku třísknout dveřmi — a ještě se tvářit, že jsme předtím nezažili žádné duševní pohnutí.

Já vám řeknu, co zažívám, když (teď už přibližně jednou do měsíce) třískám virtuálními dveřmi a vypínám si účet. Mám tlak 370/150, žaludek sevřený vzteky a k němu intenzivní dojem, že s lidstvem se není možné na ničem domluvit, protože demenci stáčíme přímo z vodovodních kohoutků. Navíc jsem si obvykle jistá, že poslední konflikt ušetřil jednomu ruskému trollovi práci na cigárpauzu.

“Voloďo, na konci Savuškinovy otevřeli novou Ljagušečku, jdu si pro Lajky, chceš něco?”

“Nemůžu, Ivane, kurva, do hodiny musím napsat ještě 47 postů o vakcínách v chemtrails. To jsi věděl, že poslední šarží práškuje vadná řada Boeingů pilotovaných gayi z Izraele?”

('To je směšné, směšné, soudružko Válková. Vy si myslíte, že američtí trollové jsou jiní? Že Američani jsou lepší než Rusové?!')

(Ano, tento text si budu průběžně oponovat, abych to pak nemusela poslouchat od cizích. I k tomu mě Facebook vycvičil.)

Mé krátkodobé i delší odchody se dají rozdělit do několika skupin. Tím prvním, řekněme méně hysterickým motivem, je únava z nutnosti zvládat komunikaci, jejíž proud není možné žádným způsobem usměrňovat. Mísí se v něm osobní a pracovní podněty, krátké reakce pod posty s předpokládanými delšími ve zprávách, má chuť bavit se s přáteli vedle nároků cizích lidí na okamžitou reakci, protože Messenger odesilateli sděluje, zdali se náhodou v týž okamžik nevykecávám s někým jiným.

V 21. století možná v jistých kruzích platí, že máme povinnost bavit se s každým, kdo nás virtuálně osloví, nicméně já jsem se rozhodla, že dokud na to nebude zákon, budu sama určovat, kdy mám kapacitu vypisovat odpovědi na “dobrý den, neznáme se, ale jak se máte?” či odpovídat na nabídky “nechcete o mně napsat článek?”

('Mně jsi ale fakt neodpověděla a bylo to důležité, Zuzano,' napíše mi ZCELA JISTĚ někdo do komentáře, až zveřejním tenhle text. Je to možné. A někdy mě to upřímně mrzí. Urgentní situace je však stále ještě možné řešit telefonicky. Imperativ neustálé, nekontrolované dostupnosti prostě neakceptuju, zvlášť, má-li probíhat v esemeskách, na Whatsappu, na Twitteru, na Facebooku a ještě prostřednictvím e-mailu.)

Druhý motiv, proč vypínám Facebook, souvisí s prvním. Občas si nepřeju, aby na mě bylo “vidět”. Čas od času se mi do čelního laloku dobývá pocit, že se bez toho, aniž bych se z virtuální platformy stáhla, nemůžu po vlastním bytě potácet s ručníkem na hlavě, vypadat jako cosi, co domů přivlekla kočka, a dívat se na seriály, o kterých bych se jistě na Facebooku dozvěděla, že je to blbost— prostě zachovat jistou míru soukromí, do nějž nikomu nic není.

('To je váš problém, paní Válková, že nedokážete oddělit virtuální prostor od soukromého. Za to Facebook nemůže.')

('I know. Kiss my rosy ass.')

Třetím důvodem, kvůli kterému mi žilka tepe ještě o něco intenzivněji, je epidemie chytrosti, která lidstvo zachvátila už před lety, ale v současnosti dosahuje takových rozměrů, že bych ráda požádala Světovou zdravotnickou organizaci, aby vyhlásila příslušný stupeň ohrožení. Pokud něco takového existuje. Jak se při pandemiích čas od času rozdávají roušky — nedalo by se tohle řešit třeba rozdáváním palčáků?

('Tak hlavně, že vy za chytrou na Facebooku nejste, paní Válková,' chrchly chrchly, sarkastický smích někoho chytrého.)

('Můj Facebook slouží mé osobní zábavě a zájmům, pane kolego. O stavu věcí ostatní z principu nepoučuju, a pokud se dopustím úvahy na obecné téma, trest se pokaždé dostaví, nemějte obavu.')

Epidemie chytrosti se projevuje na mnoho způsobů. Do odborných ani politických témat se dávno nepouštím, mimo jiné proto, že vidím, jak komicky působí lidé, kteří jiný druh obsahu produkovat neumějí, a ještě k tomu mají pocit, že řevem na Facebooku budují občanskou společnost.

Nerada to říkám, ale než ustavičně linkovat nasrané odkazy na iDnes, je skutečně o mnoho užitečnější vylézt před barák a do prvního betonového zátarasu zasadit macešku. Nevím, jestli někdy něco pozitivního vzešlo z alarmismu a programového šíření hněvu, možná se dozvím, že Platón byl vytočený pořád, jinak by na nic nepřišel, ale dost o tom pochybuji.

Další drobnost: založit si profil a osadit ho lidmi s pocitem, že jsou to “ovce”, které je potřeba “vyvést z omylu”, nesvědčí nic o těch “ovcích”, nýbrž o pozoruhodné domýšlivosti správce profilu. Občas mě napadá, jestli není škoda, že v ČR postrádáme tradici televizních kazatelů, tenhle typ show jede na vysokooktanovém narcismu — a samoopalovacích krémech, samozřejmě.

('Krávo!')

('Kdepak, zde ovce.')

Chorobná chytrost se pochopitelně neprojevuje jen v otázkách světového řádu. Je to puzení vzít nevinnou poznámku, řekněme, o hudbě, a komentář k ní postavit v tomto smyslu (variace bez vulgarismů jsou častější, jejich význam ovšem zůstává stejný).

“No tak to ses asi posrala, jak jsi mohla zapomenout, že v roce 1942 natočil John Hewitty Packard desku Printing for Fun!”

Uznávám, že tenhle duševní automatismus souvisí kromě chorobné chytrosti i s vychováním. A upřímně nevím, kde je problém. Schopnost někoho na něco slušně upozornit, je-li to vůbec nutné (musím být muzikoložka na to, abych mohla pochválit písničku, která se mi líbí, aniž by mě okamžitě někdo vyškolil?), se neopírá o žádnou exkluzivní “soft skill” ani přebujelou empatii. Děti ve školce se také během pár dní naučí, že do místnosti se vstupuje přibližně takto:

“Dobrý den.”

Vstoupí-li děcko do místnosti se slovy “a ty jdi taky do hajzlu”, nikdo ze zúčastněných pěkný den mít nebude.

('Internet je anonymní prostředí, Zuzano. Měla bys být dávno zvyklá, že se tu lidi projevují jinak než ve skutečném životě. Moc to prožíváš.')

('Tenhle argument je irelevantní, člověče, který se projevuješ jako blahosklonný strýček Fido. Soukromý profil na Facebooku není řeka nepodepsaných zvratků pod články na Novinkách. Do okruhu “přátel” si přidávám jen lidi, které lze identifikovat jménem, fotkou a nějakým zaměstnáním či typem veřejného působením. Mají-li potíže dostát základům slušného chování, chyba není na mém příjimači.')

('Idioty, co se neumí chovat, můžeš zablokovat.')

('Ano. Vědomí, že musím někoho blokovat pokaždé, kdy se dopustím myšlenky, mě ovšem odrazuje od užívání služby jako takové.')

Jdeme do finále, teď už jen dvě poznámky, slibuju, že stručné: schopnost práce s textem, jinými slovy, schopnost porozumět jeho smyslu, je disciplína, kvůli které bych brečela. Už jsem o tom psala sloupek, a tak uvedu jen na absurdním příkladu:

“Dnes je středa,” napíšu si na profil.

“Že vám to za to stojí, paní redaktorko, takhle se navážet do prezidenta Zemana, fuj,” dočtu se.

Sečteno a podtrženo, kdykoliv dlaní zaklapnu matně šedé šasí svého počítače s tím, že z mého profilu zbylo jen jméno a šedé kolečko, započne v mé mysli léčivý proces znovunastolování víry v lidi. Poslední delší pauza, čtyřměsíční, mě vůči ostatním vyladila opravdu skvěle. V supermarketu jsou na člověka milí. Na poště taky. Volám kamarádce, ta mě ráda slyší. Narazím na starou známou, kupodivu nejdojde řeč na to, jestli volí SPD. Svět je v pořádku. Čtu knihy.

A pak se na Facebook vrátím, protože se živím psaním. Mým povoláním je komunikace, a tohle povolání jsem si vybrala proto, že odpovídá mé povaze. Facebook je vždycky mimořádně užitečný, hledám-li nové příležitosti, a taky obstarává přibližně 80 procent mého kontaktu s chytrými dospělými lidmi.

A tak jsem zase na začátku. Chci něco říct. Vím, komu to chci říct. Ale vím dobře, co mě čeká.

SAMOZŘEJMĚ, ŽE PLATÓN BYL POŘÁD VYTOČENÝ, JINAK BY NIC NEVYMYSLEL, JAK JE MOŽNÉ, ŽE TO NEVÍŠ?

A NEKÉRUJ FURT DO TOHO ZEMANA!