O srážce s laskavostí a závislosti na zmaru

Je to banální zjištění: některé věci ještě fungují a lidé jsou často dobří. Představa, že svět se zbláznil, je ovšem návyková jako heroin do žíly.

Byly to dvě, nejvýš tři vteřiny. Stres se mi tělem rozběhl jako morfin z injekční stříkačky. Setrvačnost způsobená brzděním mě táhla dopředu silou, jakou jsem nikdy nezažila — zdálo se, že mi vysaje dech z plic. Pak jsme narazili. Zvuk sešlápnutých plechovek čili sešrotovaných kapot, kouř z palubní desky, ticho. Červenec se zastavil. Čas se začal jako zaoceánský parník stáčet jinam: nikoliv do léta, kam jsme měli s rodinou namířeno, nýbrž do loje.

Je druhá polovina října a do loje jsme tehdy vpluli středem. Navíc napodruhé propukl jiný problém; ten, co se odehrává venku, není sice vidět z okna, a přesto je patrný všude. Pandemie, ten do důsledků nedohlédnutelný pojem, pro mě chvíli neexistoval: první týdny po propuštění z nemocnice se mi z přítmí ložnice zdálo, že jediná věc, která je v lidském životě jistá, je ležení přerušované nejnutnějšími pochůzkami do koupelny. Ať člověk dělá, co dělá, ať se snaží, oč chce, vždycky se do horizontály — a zakrátko i bezvědomí, protože bdít je zbytečné — vrátí.

Pak se mi čas strávený čekáním na srostlá záda a silnější svaly začal krátit. Přibývalo akutní radosti: té, kterou vám domů vnese rodina a přátelé. Zjistila jsem, a přiznávám, že s velkým dojetím, že úspěch je něco dramaticky jiného, než co mě do té doby zajímalo.

Úspěch je to, když za vámi někdo přijde domů a stará se, jestli berete vitamínové pilule. A když se ukáže, že je neberete, dostanete šílenou přednášku. Úspěch je to, když vás někdo vezme na procházku.

Ještě jedna věc mě ale posílila: mám výrazně radši lidi. Ano, opravdu tím myslím neznámé příslušníky našeho živočišného druhu. Zjistila jsem, že bývají zarážejícím způsobem laskaví. Vím to dokonce dost jistě, protože jsem jim byla vydaná napospas. Nebyli zprostředkovaní vyprávěním ani zprávami v médiích. Nereprezentovaly je kostrbatě formulované názory na věci, kterým nerozumějí a ve skutečnosti jim rozumět nechtějí. Nebyli si protivníky v bitvách, které nepotřebují vést — jen se omylem připletli na bitevní pole a popadli první klacek.

Před a během rekonvalescence jsem strávila zhruba čtyři měsíce bez Facebooku i Twitteru (ten ostatně nesnáším odedávna). Byly to měsíce, kdy mi, byť na pár chvil dělali, společnost kolegové, kamarádi, pak hasiči, záchranáři, sestry, lékaři, starala se o mě rodina — a zase za mnou chodili kamarádi.

Kristova noho, jak mně se ulevilo.

Říkáte si určitě: doopravdy vám hodlám sdělovat něco tak banálního, jako že živí lidé jsou něco jiného než ti virtuální? Že to každý ví? Houby. Nevíme to, anebo jsme to zapomněli. Děláme, že to neplatí. A je to problém. Anebo si to řekněme ještě jinak: je to průser.

Lidský řetěz (klidně to čtěte i jako narážku na Heaneyho sbírku)

O podrobnostech nehody psát nebudu, vyšetřování et cetera, ale na nich vlastně nezáleží: každý den se navíc něco podobného, případně mnohem horšího, stane desítkám lidí. (Poznámka pod čarou: když vidím, jak lidé řídí auta, opravdu nejsem přesvědčená o tom, že volební právo by měl mít každý.) Záchranná akce, která následovala, ve mně ovšem spustila řetěz změn, které snad jen tak nevyvanou. Přinejmenším si dávám pozor na své nadějeplné rozpoložení a k šípku posílám všechno a všechny, kdo by mě rádi stáhli za nohu do zmaru. Zmar je totiž vysoce nekonstruktivní, víme.

Nedělám si naděje, že to, co jsem zažila, bude přenosné, ale zkusím to aspoň naznačit. Třeba vám to zvedne náladu v časech, kdy si s tvářemi ozářenými výbuchy nenávisti na sociálních sítích opakujeme „ľuďom jeb–… …hromadně selhávají kognitivní kapacity“.

Není to totiž pravda.

Situace prvá:

Nemůžete se hnout. Na zadní sedadlo havarovaného vozu se za vámi nacpou čtyři dvoumetroví hasiči. Těžko říct jak, ale jsou tam. Krásní chlapi, které si sice neprohlížíte, protože máte jiné starosti, ale vnímáte je. Zacházejí s vámi jako s porcelánovou vázou ze 16. století. Oslovují vás jménem. Říkají vám, co se bude dít, jak dlouho to bude trvat. Loučí se s vámi, jako byste se ještě někdy měli vidět.

Poznámka pro nezadané ženy a dívky: nechoďte lovit do barů a kaváren. Šetřete čas. Vyhledejte první hasičskou zbrojnici a zazvoňte na zvonek. Nemáte zač.

Druhá:

Lékaře v sanitce nevidíte, protože vám sedí za hlavou a něco sepisuje. Ještě ani on neví, co vám je, zato ví, že s ním potřebujete být v kontaktu. Položí vám proto obě dlaně na hlavu a pohladí vás po vlasech. Okamžitě, fyzicky se vám uleví. Lékař vás osloví jménem a představí se. Jeho jméno okamžitě zapomenete, protože vám z kapačky nabíhají drogy, ale jeho hlas nezapomenete nikdy.

Poznámka: všimli jste si, že lidi na sebe už skoro nesahají? A teď to navíc dělat nesmíme, protože je to nebezpečné? Co absence doteku znamená pro lidské vztahy, když odedávna se jím zahajovala přátelství, zpečeťoval mír — anebo se jím aspoň naznačovala absence zlé vůle?

Situace třetí:

Záchranářka, která vás má na starosti pak, ví, že i když venku padají trakaře, lidi si musejí povídat. Ví taky, že vy jí nemáte co vyprávět, protože nevíte, kde je váš syn a muž a jestli jim něco není. Tak povídá sama: jaké má srandovní starosti se svými dvěma syny. Ten starší, to už asi bude dobré, ale ten mladší? To je, šmarjá, éro! Co byste s ním dělala vy? Asi nic, že… No nechám ho doma bydlet do třiceti, nejvejš!

Čtvrtá:

Pán, co vás vytahuje z vozu, se ptá, co by se stalo, kdyby vás polechtal na chodidle. Řeknete mu, že by s vámi musel na rentgen, protože byste ho čutli do hlavy. On poděkuje, že jste k obědu neměli kačenu se šesti, protože takhle se s vámi dá hnout. Vy poděkujete, že náraz lehátka na pangejt byl jen střední. Chichotání, láska, na shledanou.

Pátá:

Lékař na příjmu v první nemocnici — Litomyšl, I love you — je mladý, milý a tu horší ze dvou zpráv vám sděluje s účastí v obličeji. A že se radši díval třikrát, jestli se neplete. Sestry na chirurgii si kvůli vám vybrakují vlastní taštičky s hygienickými a kosmetickými pomůckami.

Šestá:

V první nemocnici strávíte jedinou noc. Ranního převozu se účastní odhadem sedm lidí. Překládání z postele na lůžko, na němž vás vakuují k naprosté nehybnosti, složitostí připomíná start raketoplánu. Když v posteli vyjíždíte z pokoje, sedm cizích lidí vám mává, přeje vám všechno nejlepší, vy jim děkujete a trochu bulíte.

Ok, na férovku: bulíte hodně. Ne kvůli zranění. Ale je normální, aby lidi byli takhle hodní?!

Sedmá:

Převoz do Motola stojí za pendrek, přestože pan řidič dělá všechno pro to, aby cesta byla co nejhladší. Z každého prudkého brzdění se vám totiž hrůzou dělá na zvracení. Sestra, která s vámi cestu absolvuje a dobrovolně si tím prodlouží pracovní dobu o několik hodin (během jízdy radí dceři, co si má udělat k večeři, a vám je to strašně líto), kontroluje, jestli nepotřebujete pít, přidat lék na bolest, vymýšlí, jak lépe zavěsit kapačku, protože sanitka má nízký strop. Když vás v Praze předává kolegům, mává a směje se. Totéž řidič. Znovu bulíte.

Osmá:

Vynechám bambilión věcí. Namátkou: na JIP vás ze sálu veze vrchní sestra, paní Alena, a je strašně vtipná. Všechno vás bolí, ale snažíte se být vtipní nazpátek, protože tady jde o čest a boží paní Alena by se neměla nudit, když už vás má na hrbu. Kolegyně, která ji střídá na noc, sice nevtipkuje, ale je vesmírně laskavá. Nařizuje si v noci budíka, abyste se s vedle ležícím pacientem nerušili, když vám v kapačce dojdou drogy, to totiž dávkovací přístroj ječí. Ráno se za vámi vrací paní Alena. Vysvětlí vám, že sice vypadáte skvěle, ale že jste to s malovátky trochu přehnali. Budete před lékaři vypadat moc zdraví. Že jste si měli nechat šanci pofňukávat. Má pravdu. Vypadáte moc zdraví. Do hodiny vás vykopnou z JIP a do dvou hodin vás donutí na pár vteřin vstát.

Devátá:

Miluju všechny sestry, bratra, lékařky a lékaře z Kliniky spondylochirurgie Fakultní nemocnice Motol. Můj věčný dík patří profesoru Štulíkovi a panu doktorovi Vyskočilovi. Profesor Veselka ví. Další zážitky s jejich kolegy z nemocnice nesdílím, abych jim náhodou nezavařila. Viz první věta.

Věc desátá, v této kapitole závěrečná:

Podrobnou kroniku dobra dlužím své rodině, přátelům a kolegům. Promiňte, kamarádi, kdybych to nezkrátila, k mé bombastické pointě se nedostane ani těch 40 procent lidí, co čítají mé delší texty.

A teď budu trochu zuřit. Nebo spíš hodně

Všechny tyhle podrobnosti jsem vypsala nejen proto, že zmínění lidé přispěli k mému zdraví, pocitu štěstí, zjitřené schopnosti užít si vůni čerstvé kávy, dětské pleti i studenou dokonalost právě vyloupnutého kaštanu. „Péči“ možná mají v popisu práce, ale „laskavost“ věru nikoliv. Jak bychom ji asi vymáhali, že?

Píšu to hlavně proto, aby bylo zjevné, kdo teď bude sklízet důsledky absurdně špatných, ba trestuhodných rozhodnutí vládních politiků, ale někdy i šéfů ve zdravotnictví, jež svá zařízení řídí se stejnou kompetencí jako když Donald Trump doporučuje americkému národu aplikovat nitrožilně Savo. (O takových věcech ale naštěstí většinou nevíme, to už by nám skutečně cvakaly zuby hrůzou.) Zdravotnický systém, který ani za normálních okolností neběží v ideálních podmínkách, se ZROVNA TEĎ musí vyrovnávat s domněnkami narcistních pasáků veřejného mínění, pseudointelektuálních nedovzdělanců i obyčejných křiklounů.

Lékaři a sestry a sanitáři a kuchařky a všichni kolem (gender si prostřídejte, a to nemyslím sarkasticky) sklízejí plody politické a sociálně-mediální kultury, která osoby s vlivem proměňuje na výrokové automaty reagující na řev davu, aniž by kdokoliv z nich udržel v patrnosti, že se rozhoduje o živých lidech. Samozřejmě, že „celou společnost“ a zodpovědnost za ni nikdo z nás nezvládne vnímat se stejnou empatií jako člověka stojícího vedle nás, ale schopnost obětovat VŠECHNY kvůli potenciálnímu poklesu volebních preferencí je taková, taková hanba, že „čau lidi“ by se do konce dějin mělo ozývat z kanálu.

Nic takového se samozřejmě nestane. Na sítích se ostatně dá k bezvýznamnosti rozžvanit i vražda vlastní babičky.

Mě osobně nakonec z výše nastíněné frustrace dostali živí lidé. Díky nim jsem překonala narůstající úzkost z toho, že jsme se jako společnost nevratně rozložili na kmeny, klany a bojůvky střežící ideové osy, v horším případě už jen klíčová slova (feministky! džendr! neomarxisti! uprchlíci!). Žádné nepřátelské mocnosti ani ďábelské algoritmy jsme k tomu ve skutečnosti nikdy nepotřebovali, ač milujeme, když se coby oběti můžeme vymlouvat na zlotřilé inženýry ze Silicon Valley a jejich lásku k mamonu. Blábolením a závislostí na lajcích jsme se rozdělili do skupinek, kterým rozhodně nevelí ti nejchytřejší z nás, nýbrž pseudointelektuální skandalisté, kteří „vědí, jak funguje svět“, a tak nám ho průběžně vysvětlují.

Nárokovat si objektivní znalost toho, „jak to na světě chodí“ a šikovat podle toho virtuální davy, je tak absurdní ambice, že skoro nevím, jak nejlíp se jí vysmát. Zkusme aspoň obrazem: internetový „znalec světového řádu“ je ve skutečnosti hlídačem čističky odpadních vod, který má nasazený šnorchl, hlavu strčenou do bahňáku, a přitom formuluje svůj silný názor na pohyby vodních mas v Tichém oceánu.

My, více či méně mlčící sociálně-mediální svědkové, jim v tom pomáháme vlastní drobnou demokratickou prací: například fascinací kulturními válkami, do nichž tu a tam sami přikládáme, a zlem jako takovým. Zlo, katastrofy a padouchové se stali naším fetišem, protože „ukazuji-li veřejně na zlo, jsem přeci dobrý člověk“. Navíc máme jistotu, že se nikdy nebudeme plést — zla je na světě dost; existuje-li dost dobra, to nikdo neví. Jistota je nám fyzicky příjemná. Chvála (lajky) za to, že jsme na ono zlo poukázali, je návyková. Virtuální zlo se stává návykovým.

Je to, řekla bych, zajímavý posun od dob, co si filozofka Hannah Arendtová u mnoha lidí na desetiletí zničila pověst použitím slovního spojení „banalita zla“. Teď máme podle mého skromného názoru hromadně za to, že banální je dobro.

Pro demokratickou společnost založenou na důvěře — a bez ní by nefungovalo dopravní značení ani volební systém — je ovšem zbytkové „dobro“ a vůle ke spolupráci otázkou přežití. Jenom díky naivní důvěře v ostatní můžeme ráno vyjít z domu beze strachu, že nás kolemjdoucí vezme do hlavy palcátem. Prozíravý člověk 21. století však samozřejmě nevěří nikomu. Anebo je tzv. nezávislý, jak daleko vidí, a nenosí roušku, protože není ovce.

Poslední zhasne.

Úvod, stať — teď už závěr

Doteď si pamatuji pocit vítězství, jaký se dostavil, když jsem si poprvé po nehodě sama umyla vlasy. Jaké to bylo, když jsem si mohla se synem chvíli kreslit. Když jsem poprvé vyšla před dům a došla dvě stě metrů k zastávce metra. Umím si připomenout výbuch srpnových barev prozářených zlatavým sluncem. Pamatuju si úplně všechny procházky s kamarády.

Jinými slovy, pamatuju si toho dost, abych ještě dlouho nepodléhala podezření, že ľuďom hromadně selhávají kognitivní kapacity. To se stane, až tomu uvěříme všichni. Jak jsme od tohohle okamžiku daleko, nevím. Vedlejším účinkem všeho řečeného na můj život je, že nemám absolutně žádnou trpělivost s lidmi, kteří staví obchodní model svých projektů či osobní značku na výsměchu a rozvrtávání zbytků toho, co mezi lidmi ještě funguje. (Ve skutečnosti je toho překvapivě dost.) Pohrdám poštvávači, zahořklými sarkasty a bonmotéry a přinejmenším v soukromí se jim budu vysmívat. A teď ta slibovaná bombastická pointa.

Prosím vás, přátelé, v autě si rozhodně zapínejte pásy.