O lokální gastronomii, velkém nosu a českém národním sportu, jímž je čuměná
Dechberoucí krajina, horská chata, Churáňov. Vedra polevila, dovolenky běží. Vývoj v chatě také chvátá kupředu: tam, co býval papundekl a plyš, je dnes lamino a polyester. Na lůžkách čekají ručníky svinuté do mašlí, z koupelen vyhlížejí pestrobarevné toaletní miniatury. Znejistělá hledám to, co znám — to, co nefunguje. Jakmile to najdu, trochu se mi uleví. Jsem ostatně „doma“, v Sudetech. My si tu před sebou na nic nehrajeme. Já vím, ty víš. Ukaž, jak jsi to udělal? Aha, jistě. Neboj, nikomu to nepovím.
V restauraci obhlížím kuřecí roládu s párkem spařenou do bílých, tuhých disků. Plátky smaženého lančmítu. Zeleninu v několika formách: strouhanou, v octu. Krájenou, v octu. Dušenou, k smrti. Na oslizlé mrtvolky baby karotky prohozené kroupami je tak smutný pohled, že se směju.
Nejvýraznějším kulinárním prvkem jihočeských hvozdů je však vegeta. Skoro mě to dojme — už to bude nějaký ten pátek, co jsem ji měla na jazyku naposledy. Teď je všude. V polévce. V omáčce. Ve vejci natvrdo? Přemýšlím o ošklivé věci: vegetě coby symbolu naší národní metody. Suroviny i lidé jsou v téhle zemi v pořádku. Jen detail, detail se vždycky dá očurat. Urychlit. Zakytovat. Protože kdo si všimne? Ty? A ty to někomu řekneš? Slíbilas‘, že ne.
Utírám ze stolu kapku žíravé zálivky do salátu a mimoděk otočím hlavu k sousednímu stolu. Paní pozdního středního věku, která na mě zírá s výrazem svědkyně dopravní nehody, u pootevřených úst drží krajíc chleba se salámem. Ve zlomku vteřiny jí dojde, že se zapomněla. Sklapne, zahryzne se do chleba, počítám, že o kus dál, než chtěla, a začne se trochu dusit. Už je ovšem „v bezpečí“ — trhla bulvami a usilovně zírá na místo, kde nikdo není.
Pohlédnu na její dceru. I dcera na mě civí. Na rozdíl od matky se to ani nepokusí skrýt. Pohlédnu znova na matku. Obézní paní v květované haleně bez rukávů opět civí. Držím pohled: jedna, dva, tři, čtyři… To ta ženská nemá pud sebezáchovy? Nakonec uhne. Počkám dvě vteřiny, zamíchám si kávu — a vím o ní znova. Žena má tak děsivě prázdný výraz, že si vzpomenu — nevím proč, třeba je to úžasně hodná teta — na dozorkyně v lágrech: to, co vidím, se mnou nic nedělá. Můžu se dívat, jak dlouho chci, a ty mi to nezakážeš.
Vstanu od stolu. Procházím kolem stolu šesti dospělých, potetovaných mužů v nátělnících, z nichž jim čouhají nesouměrně opálené a osvalené paže. Jejich upřený pohled a vystrčené brady by se za jiných okolností daly považovat za vyhlášení války. Ono to je vyhlášení války, ale já na něj nesmím reagovat. Aspoň se do jednoho z nich malinko, malinko opřu očima. On ví. Já vím. Kdybychom byli jinde, to by byla mela.
Můj nos na vaši hlavu
S psychologií prodlouženého očního kontaktu má své zkušenosti každý. Ano, lidé si jím vyznávají lásku. Lidé si jím ovšem také říkají o jednu přes ústa. Skupinu šesti čumících chlapů čpících ranním pivem bych ovšem neztloukla. Než dosnídám, v uších mi hučí vzteky.
Bylo by báječné, kdybych si mohla namlouvat, že na mě lidé zírají — a my, Češi, zíráme pořád a na každého, na zrzavé, na paťaté, na černé –, protože jsem ukrutná krasavice. Ve skutečnosti na mě většinou zírají proto, že mám velký nos. A když říkám velký, pak myslím velký. Už dávno to není citlivé téma. Tím spíš mě otravuje, že kvůli němu okolí čas od času riskuje hexnšus. V metru. V práci. Na ulici.
Jak se asi žije lidem, kteří jsou na tom v lecjakém ohledu hůř než já? Nemají nohu, například? Mají jinou barvu pleti? Vodí se za ruce s někým, s kým by „neměli“? A jak se žije těm, kdo takzvaně nezapadají, a přesto se rozhodli, že v něčem zazáří?
Češi prý milují hokej. Fotbal, kolo nebo lyže. Houby. Český národní sport je masová, inkluzivní a přinejmenším jeden smysl stimulující činnost, v níž historicky vynikají obyvatelé menších měst a obcí, ačkoliv v Praze jsem se s ním přestala setkávat relativně nedávno. Přesto už se do města těším.
Chvíli po návratu z hor vyrážím do karlínských ulic, užít si poslední paprsky slunce, které v posledních dnech navečer dopadají na chodník v ostřejším, téměř podzimním úhlu. Cítím, že mě dobíhá cizí člověk.
“Slečno,” osloví mě muž tónem, který ukazuje na asociála nebo ožralu. Otočím se k němu, hledám indicie, abych určila, o který druh postižení jde. Muž vyprskne smíchy. “Vy jste taková symetricky zajímavá,” řekne, za což mu poděkuju. Už nedodám, že on sám není zajímavý ničím, protože bych se ho, chudáka, nerada dotkla.
Vegeta, květované haleny s potiskem, civění. Kdepak, na tohle mi Big Bang Theory nezabere. Na tohle zabere tak leda Richard Wagner.
