Koho baví bezbřehé zoufalství? Mě ne, řekla Margaret Atwood a dokončila studii Giléadu, republiky zla
Oživit vlastní představivost i intimní vztah k příběhu, z nějž na začátku famózně a dnes již poněkud ubíjejícím způsobem ukrajuje televize, je možné. Vrátit se k vyprávění Margaret Atwood, její empatii i smyslu pro humor, je za odměnu.
Na londýnském křtu spisovatelčiny knihy Testaments, která se světové veřejnosti představila v úterý 10. září 2019 o půlnoci, prý byl každý, kdo něco znamená, a vedle něj i ten, kdo by si to býval přál. Zpěvačka, skladatelka a performerka Amanda Palmer. Její manžel, spisovatel a scénárista Neil Gaiman. Desítky fanynek navlečených v kostýmech, jež proslavil televizní seriál na motivy autorčiny knihy z roku 1985. Stovky fanoušků bez kostýmů, zato se vstupenkami z černého trhu.
Kdo se nerad vzdává příležitosti myslet si svoje, aspoň na chvíli, nechce se nechat rušit řečmi ostatních a možná ani hlasem stříbrovlasé spisovatelky samé, dělal, co mohl, aby se té mediální události vyhnul. Třeba já.
Má teoretická příprava na vydání Testaments: 0. Mé hodnocení Příběhu služebnice, na nějž Testamenty navazují a který jsem poprvé četla před pěti lety: 110/100.
Očekáváními bych věru ničemu nepomohla.
Věděla jsem ovšem toto:
Margaret Atwood před pár lety americkému deníku New York Times svěřila, že Testaments, česky možná Závěti, budou “průzkumem dalších území” fiktivní republiky Giléad vystavěné na troskách moderních Spojených států amerických.
Ve starším Příběhu služebnice se s diktaturou, v níž se uskutečňují vlhké sny fundamentalistů z Biblického pásu, fanatiků ze Saúdské Arábie i technokratů z někdejšího Sovětského svazu, seznamujeme z perspektivy mladé, plodné ženy odsouzené k sexuálnímu otroctví. Jejím posláním je odevzdat své novorozeně právě té domácnosti, v níž ji znásilňovali naposledy. Svět zažil ekologickou katastrofu, po níž se děti téměř nerodí, a podle architektů Giléadu není zbytí.
O tom, jaké utrpení systém způsobuje Služebnicím, kdysi svobodným a svobodomyslným Američankám, jejich dětem i nejbližšímu okolí, se po třech sériích stejnojmenného televizního seriálu, jejž začala v roce 2017 vysílat americká stanice Hulu, nedá prakticky nic dodat.
Bezvýchodnost žen Giléadu (zejména ve třetí řadě seriálu) nabývá takové intenzity, že jsem ji s pocitem ztráty zařadila do kategorie “misery porn”.
Tenhle pojem podle mého dobře vystihuje skoro samoúčelné připomínání zoufalství postav, přičemž divák o tom, že má před očima “velký špatný”, dávno nepochybuje. Potřebuje vědět, že utrpení, jehož je svědkem, má buď nějaký smysl, anebo aspoň konec.
Margaret Atwood mohla na tuto logiku — i estetiku — v Testaments navázat a nejspíš by jí to nikdo nevyčítal. Je to věštkyně! oslavovali ji ostatně na křtu. Říká nám, co potřebujeme slyšet! chválili ji. Atwood mohla s výrazem nikým nevolené autority pokračovat ve varování obyvatel vyspělého světa, protože my, lidé, jsme natvrdlí, líní a manipulovatelní. Důležité věci je nám třeba říct desetkrát. A pak je čas od času připomínat.
Jenže Margaret Atwood není učitelka z mateřské školy.
Hosana. Gloria. Ave Maria, gratia plena.
Margaret Atwood je spisovatelkou, která dokáže rozpoznat příležitosti ve vlastním příběhu, přestože jej víc než tři roky “vytěžuje” někdo jiný, a pokračovat v jeho poselství jinými prostředky.
Testaments skutečně jsou průzkumem dalších oblastí Giléadu. Nejde však o sbírku nahodilých anekdot, které by ukojily naši touhu vědět, jak se ve fiktivním světě vede — například — málo známým ekonolidem, robotující vrstvě živící Velitele, Marty i Služebnice. Jak funguje ekonomika státu nebo jak pokračují války Giléadu s vnitřním i vnějším nepřítelem.
Doufám, že na to ještě časem dojde, i kdyby licenci na výrobu map, triček i čepců získal nějaký prachobyčejný kapitalista.
Spisovatelka místo toho souborem anonymizovaných výpovědí pokračuje v přemýšlení o tom, co čeká ženu, dojde-li na ztrátu práv a svobod, k nimž se na Západě propracováváme posledních 150 let. Ale ne ženu mladou, sexuálně přitažlivou a plodnou, což může být méně než třetina jejího života.
Hrdinkami Testaments, knihy, které tvoří promluvy k tušenému posluchači z budoucnosti, jsou děti, mladé dívky, které se ženami pomalu stávají a při nejlepší vůli tomu nedokáží zabránit, protože dobře vědí, co je čeká. Pravidelně se ozývajícím hlasem je také jediná “slavná” postava z předchozí knihy, teta Lydia, která pro Giléad není “skutečnou ženou”, protože je stará, a navíc složila slib celibátu. Lydia však režimu slouží jiným způsobem. Jako normalizátorka chování a vládkyně nad osudy jiných žen. Jako neviditelná síla v pozadí, jako krk, který otáčí hlavou… Však tu roli známe. Teta Lydia sice není Lavrentijem Berijou pro celý Giléad, ale pro jeho ženskou část ano.
Ani z tohoto materiálu však Margaret Atwood neuplete litanii o útlaku žen, oslavu jejich trpitelství nebo samoúčelnou obžalobu patriarchátu. Přijde na způsob, jak propojit to, co známe, s tím, co od příběhů tajně očekáváme: s dobrodružstvím. A nadějí.
Poznámka na okraj: sedmdesátiletá Margaret Atwood je dost cool na to, aby knihou vyjádřila respekt k úsudku a akceschopnosti moderních teenagerů.
Testaments jsem včera večer odložila s pocitem katarze. A upřímně by mě zajímalo, do jaké míry, pokud vůbec, se spisovatelka zaobírala vědomím, že její předchozí kniha aktualizovaná seriálem mezi lidmi vzbudila silné emoce, a některým dokonce způsobila civilizační úzkost. Mohla nám chtít ulevit?
Odvysílání televizního Příběhu služebnice dodalo děsivý kontext loňským a letošním politickým opatřením, které v USA omezily finanční podporu programů plánovaného rodičovství. V některých státech došlo na takřka plošný zákaz potratů. Ne, že by trumpovský obrat k utilitárnímu konzervatismu neměl hrozivý nádech sám od sebe, ale těžko říct, jestli by si to bez popkultury z produkce Hulu najednou uvědomilo tolik lidí. Připustili bychom si, že zlikvidovat svobodu žen je možné během několika měsíců — a dokonce není třeba ani tolik střílet?
Do jaké míry tedy Margaret Atwood pracovala s vědomím, že citlivější čtenář bude v Testamentech hledat naději? Vyplynula by z nároku na vývoj příběhu — přestože víme, že ne každý příběh musí mít jasný, natožpak dobrý konec — , anebo třeba z faktu, že trvanlivost nejhorších diktatur v lidských dějinách se většinou nepočítá na staletí, nýbrž na desetiletí? Takže by se Giléad časem rozpadl sám od sebe?
Nevím. V každém případě jsem vděčná, že Atwood dokáže v sebehrozivějším prostředí zachovat to, co ho lidem obvykle pomáhá přežít: humor. Všechny její postavy, snad s výjimkou jediné dívky, která sehraje zásadní roli v závěru knihy, jsou svým způsobem vtipné. Atwood není patetická. A pokud se nakonec k patosu uchýlí, přesně ví, jaký bude mít efekt.
Osobně mám navíc při čtení dojem, že Margaret Atwood nečtu, nýbrž slyším. Možná je to tím, že kanadská spisovatelka dobře ví, kdo jí věnuje pozornost. V závěru knihy mě poněkud vyhodila z konceptu tato pasáž:
“I picture you as a young woman, bright, ambitious. You'll be looking to make a niche for yourself in whatever dim, echoing caverns of academia may still exist by your time. I situate you at your desk, your hair tucked back behind your ears, your nail polish chipped — for nail polish will have returned, it always does. You're frowning slightly, a habit that will increase as you age.”
Velmi volně přeloženo: milá chytrolíno. Moc se nemrač, nebo ti to zůstane, a nalakuj si ty odrbané nehty.
Včera večer jsem se od kuchyňského stolu trochu vyděšeně rozhlédla kolem sebe. Dnes jsem si znovu nalakovala nehty.
Možná by to Margaret Atwoodovou nepatrně potěšilo.
Testamenty totiž dost potěšily mě.
