Jak vypadá pokrok, spodní prádlo italské mafie a co s člověkem udělá, když si před dovolenou moc čte
Chvíli se mi zdá, že musí jít o křížence vlka s medvědem, ne o psa. Jeho hustá bílá srst se žlutým podrostem, stejným, jaký mají lední medvědi, se v pozdně odpoledním vedru zdvihá rychle a mělce. Je mi ho líto, ale vypadá, že je zvyklý — na parno i na to, že ho lidé litují. Slunce nad našimi hlavami postupuje k protilehlému kopci. Oranžová kamenná terasa, na níž pes leží, rudne. Bílý betonový komplex, přímořská variace na podnikatelské baroko 90. let 20. století, oranžoví. Nadechnu se, ale z pachů, které očekávám — pot, pes, popelnice — , necítím žádný. Jen moře. Je tak slané, že voní jako lékárna.
S výjimkou supermarketu Pam, kde po příletu na jihoitalské letiště v Crotone nakupujeme první jídlo — obrovské balení zelených oliv s pálivými papričkami, kus tvrdého ovčího sýra — v nákupním středisku pětašedesátitisícového města Crotone nefunguje žádný jiný obchod. Bývala tu pojišťovna. Pojišťovny přitom leccos vydrží, říkám si, mají procesy, prodejní cíle, kapitál. Po téhle zbyl jen plakát s vyšisovaným úsměvem tmavovlasé krasavice, jakou v maloměstské pobočce nikdy nikdo neviděl.
Pingu Language School, filiálka mezinárodní školy pro děti, alespoň chvíli vydělávat musela. Fasáda je pomalovaná obrázky; ten největší představuje hlavní postavu z vtipné pohádky o nemotorném tučňákovi. Zbytek je změtí místních námětů: medúz, ryb, chobotnic. Platí, že čím víc obrázků, tím víc dětí, které budou klepat na výlohu a žadonit o to, aby se od tučňáka mohly učit anglicky? Od tučňáka, který nemluví žádnou řečí, a proto je populární u dětí i dospělých na celém světě?
Stejně jako u sluncem sežehnuté pojišťovny mě napadá: existují kraje, kde z přísně definovaných nadnárodních licencí zbudou jen ozdobičky místních.
Šouráme se komplexem, hledáme bankomat (žádný tu není) a já cítím legrační civilizační pýchu. Vedle nákupního střediska v kalábrijském Crotone je bruntálský obchodní dům Šipka, v tuto chvíli prázdný jen ze zhruba 80 procent, pobočkou londýnského Harrod’s. V mém rodném Bruntále navíc nikdy nemůže zkrachovat úplně všechno. V Bruntále totiž žijí Vietnamci. V Crotone žijí jen Italové.
S taškami plnými jídla, které je o trochu levnější a zároveň chutnější než to, jaké se prodává v českých supermarketech, překračujeme bílo-žlutého vlka kříženého s medvědem. Nasedáme do malého půjčeného vozu a vydáváme se překonat první z několika kruhových objezdů, na nichž platí pravidla, která do konce dovolené nepochopíme.
Můj odhad je, že jim vládne jakýsi šaolinský princip vítězství a sebezapření: kruhový objezd opustím jakýmkoliv způsobem jako první, aniž by se mi zvedl tlak.
Primo a zahrada paní Guidové
Může to být shoda okolností, ale spíš mě opět využilo mé vlastní podvědomí. Noc před odjezdem do Itálie jsem balila poslední věci; na HBO jsem zahlédla film s názvem Primo. Ohromil mě už před lety, tehdy jako vysokoškolskou studentku. Zírala jsem na něj vsedě na podlaze ošklivého panelákového bytu v pražských Petrovicích a nemohla se pohnout.
Tvář britského herce Antonyho Shera v roli italského spisovatele Prima Leviho mě o předdovolenkovém večeru ohromila podruhé, částečně taky proto, že jsem si myslela, že ten film už nikdy nenajdu.
Dramatizace Leviho pamětí pojednává o roce, který spisovatel, tehdy ještě mladý chemik, strávil v koncentračním táboře v Osvětimi. Zažil i jeho osvobození, ačkoliv měl podle odhadu svých věznitelů zemřít na šarlatovou horečku. Je to pravděpodobně nejpůsobivější film, jaký jsem v životě viděla.
Ve filmu hraje jediný herec. Antony Sher alias Primo se pohybuje místnostmi, které mohou, ale nemusejí odpovídat realitě lágru. Vypráví a obrací se k divákovi jako k někomu, s kým se dá domluvit. Tu je Sherovi k ruce židle, jindy zeď, ale nic jiného. Sher nezvedá hlas, nepřehání, neteoretizuje. Film nezobrazuje žádné násilí. Za explicitní lze považovat gesto, kdy si Sher s pohledem upřeným do kamery sundá brýle.
Stačí to.
Leviho paměti z roku 1947 s názvem Je-li toto člověk, z nichž vychází divadelní hra a později film, jsem nedokázala přečíst. A nikdy je nepřečtu. Mezi mnou a skutečností musí zůstat tenká blána, vrstva odcizení, kterou zajistí jen televizní obrazovka nebo obličej muže, který Osvětim doopravdy nezažil. Vím totiž, jak Primo Levi vypadal. Byl to překrásný člověk. Četla jsem rozhovory, třeba ten, který dal Paris Review. Vím, jaký měl hlas. Blízkost absolutního zla k tak krásnému člověku by mi nadělala ze srdce fašírku.
Primo Levi spáchal sebevraždu v roce 1987 v Turíně. Vrhl se ze schodů v domě, kde se narodil. Bylo mu 67 let. Spisovatel Eli Wiesel po jeho smrti řekl: “Primo Levi zemřel v Osvětimi — o čtyřicet let později.”
Ve chvíli, kdy v nenápadně elegantní kalábrijské vile rodiny Guidových vytahuju z kufru plavky a prohlížím si plakát na zdi — fotku z natáčení mně neznámého krátkého filmu Totò al circo od Pasoliniho — myslím na Prima Leviho. Byl z Turína, co mu bylo po Kalábrii? Těžko říct, asi nic. Určitě by se mu ale líbila subtropická zahrada paní Guidové, takhle krásnou jsem ještě nikdy neviděla.
Oblékám si plavky, těším se k vodě a v tu chvíli ještě nevím, jaké kino v hlavě mi obstará nikdy nespatřená italská spisovatelka Elena Ferrante. Dávat její romány do souvislosti s Levim je samozřejmě nesmysl, jenže mozek si nevybírá, z čeho bude meldovat dojmy z okolního prostředí. Třeba pocit, že od chvíle, kdy Italové pověsili Mussoliniho, uběhlo přibližně pět let.
Lina, Rinú, ‘ndrangheta
Může jim být kolem šestnácti. Dvěma dívkám a chlapcům, kteří přicházejí na jednu z crotonských městských pláží, kde se neválí moc odpadků ani zvláštních malých bodláků, které se člověku zapíchnou do chodidla, takže začne, polonahý, nadskakovat a kvičet jako podsvinče.
Opálení mladíci jsou štíhlí jako biče a chvíli se předhánějí v tom, který z nich udělá víc shybů na fotbalové brance usazené v písku. K děvčatům jsou dvorní. Cigaretu si čtveřice zapálí ne jako první variantu společné zábavy, ale až poté, co ve vodě odehrají partii mokrého volejbalu. Dívky jsou vnadné, ale štíhlé. Většina krotoňanů štíhlá není. Ani Italů, co sem dolů migrují na dovolenou.
Jaké šance tu mají? ptám se v duchu a očima zabloudím k jedné z holek. Má červené plavky v celku a je krásná. Je jejím imperativem “vypadnout nebo smrt”? Možná. Anebo tu děvčata ještě mívají ambice “být krásná” a najít si někoho perspektivního, třeba podnikatele, což nejspíš znamená člověka, který dokáže vyjít s ‘ndranghetou, kalabrijskou mafií, nejmocnější v Itálii, anebo k ní přímo patří?
‘Ndranghetu jsem poprvé zaznamenala až v souvislosti s vraždou slovenského novináře Kuciaka a jeho snoubenky, kdy se možnost, že vrah či vrahové pocházejí z této zločinecké organizace, načas stala jednou z vyšetřovacích verzí. Na Slovensku prý ‘ndrangheta působí, stejně jako v řadě dalších evropských zemí, Česko však mezi nimi není. Provincie Crotone je jejím správním středem. V květnu tu příslušníci italské finanční policie zatkli 35 lidí a podařilo se jim prý “výrazně oslabit” obchod se zbraněmi a drogami.
Podle analýz světových médií se však ‘ndrangheta, jejíž obrat se v roce 2014 blížil 53 miliardám eur, v posledních letech v Kalábrii specializuje na dvě hlavní aktivity: výpalné a lichvu. Tenhle byznys model mi připadá dost synergický.
“Jestli chceš na pláži prodávat ty svoje hovadiny, zaplatíš, nebo ti oholíme kočku, Rino,” říká v mé fantazii mafián průměrného typu. Do svého projevu neinvestuje zbytečné množství energie.
“Ale já nic nemám! Nemám, čím zaplatit! Signori, prosím vás!” kvílí podnikatel průměrného typu — má charakterní obličej, jako ostatně každý Ital, ale vedle mafiána je o něco menší.
“V tom případě ti milerádi půjčíme. Úrok činí 3 157,4 procenta a při předčasném splacení odevzdáš svého prvorozeného syna.”
Druhého dne ráno s mužem zvažujeme možnost, že bychom se vyjeli podívat do pětitisícové obce San Luca, nevinně se tvářící horské vesnice na východní straně horského masivu Aspromonte. Hlavní atrakcí je pro nás fakt, že je v ní údajně každý mafián. Tedy každý muž.
Já vím, děvčata, já vím.
Bossové ‘ndranghety se prý navíc každoročně scházejí v 13 kilometrů vzdáleném klášteře a svatyni Matky Boží v Polsi, těžko přístupném místě, kam se donedávna dalo dojít leda pěšky.
“To by chtělo vydat se tam, když mají pouť k Madoně, splynout s davem,” říká muž. Slunce pálí, hrouda silně aromatického pecorina nám propaluje díru do stolu. Promýšlím to. Neprovdané ženy, mezi něž se řadím, mohou během cesty do hor tančit až k padnutí a zajistit si od panenky Marie kdovíjakou pomoc. Mně by se tedy hodily hlavně prachy. Ale to bych si k Matce Boží nedovolila.
“Myslíš, že dva blbci z Čech, co neumí italsky, s pětiletým blonďákem, který razí, kudy chodí, by splynuli s davem?” ptám se muže a přemítám, jak by mi vyšla investigativní strategie v některém z dostupnějších crotonských podniků. Na promenádě. Anebo třeba v Caffé Fratelli Russo: v cukrárně ve středu města, která opravdu vypadá jako z filmů italské Nové vlny — až na to, že obsluha je ve skutečnosti spíš sběř z pražského Václaváku 90. let.
Po cestě k bratrům Russoovým se člověk proplétá uličkami úzkými, křivolakými a jen málokdy malebnými. Udělá si ovšem dobrou představu o tom, v čem chodí, spí a do čeho se nejspíš utírají příslušníci kalabrijské mafie. Míjím dva muže, třicátníky, s výrazy ostrými jako má oblíbená škrabka z Tescomy. Sedí ve dvoře jednoho z pozoruhodně zanedbaných domů, podpírají si brady a vypadají, že čekají na první chybu — buď ji udělám já anebo toulavý pes. Vyrazím ze sebe své nejvzornější buon giorno; chlapi odvětí, aniž by od sebe odlepili čelisti. Stihnu pohlédnout nad jejich hlavy. Vidím záplavu duhových nafukovacích balonků.
Chlapi nečekají na vraždu. Čekají na dětskou oslavu.
Vrátím se do přítomnosti, do kuchyně a k nápadu odjet do San Luky. Mlčím, olamuji pecorino, muž se mezitím odebere dočíst článek o městysu, kam se nikdy nepodíváme, a já se začtu do internetového deníku Crotone News. Zpravodaj, který se v médiu zabývá ‘ndranghetou, se sice nejmenuje Cosimo Nostra, ale s ohledem na tradici italské mafie má hned druhé nevhodnější jméno: Bruno Palermo.
Později odpoledne znova potkáváme čtveřici krásných mladých lidí, kteří náležejí k davu adolescentů, jež vychází na pláž každý den kolem čtvrté hodiny odpoledne. Rozhodně lepší možnost než sedět s krabičkou cigaret za večerkou a hledět do betonové zdi, říkám si u vzpomínky na vlastní mládí.
Když se se skupinkou navečer loučíme, všimnu si, že vedle sebe leží v přátelském objetí, jaké znám jen z knih Eleny Ferrante. Nejsou to nejlepší knihy na světě, ale dobré jsou a má cenu je číst, přinejmenším první dvě. Mladí leží na břiše. Dívka má přehozenou paži přes záda svého milého, milý přes rameno svého kamaráda, kamarád přes záda své milé.
Lenú, Lila, Renú — a jak se jmenoval ten čtvrtý kluk? Sarratore? Nevím. Tihle čtyři by se tak klidně jmenovat mohli. Ciao, Crotone.
