Filosofický průvodce po obchodním domě Horal
Samozřejmě, že máte vybraný vkus. Kdyby nebyla pandemie, určitě byste sem ani nepáchli. Prohlížet si hromady neekologického dreku, pro který neexistuje rozumné využití? Proč? Místo, kam lepší lidé nechodí, se však přes noc stalo časovou kapslí. Soft rockovým songem Love is All Around od Wet Wet Wet, který do sebe nasákl celé devadesátky, a ty si teď můžeme pro zklidnění uvolňovat do oběhu sledováním filmu Čtyři svatby a jeden pohřeb. Bruntálský obchodní dům Horal je dnes nepřístupnou výstavkou lidské tvořivosti, té báječné vlastnosti našeho druhu, která většinou plodí úplné hovadiny, přesto vždycky existuje možnost, že by si je někdo mohl chtít koupit. Bude to ještě někdy platit?
Dlouho se mi smála, moje máma. “Musím ještě do Horalu,” říkala jsem jí, když jsem z háčku brala klíče, které odemykají byt, v němž jsem bydlela do svých třinácti let, a pak už nikdy. Do Bruntálu, svého rodného města, se vracím čím dál raději. Obchodní dům to pochopitelně na svědomí nemá. Jenže ono zářivě žluté středisko, dvoupatrová kostka s okny zaslepenými reklamou, se stalo součástí mého celoživotního cvičení v divení.
“Úžas, to je hnací motor lidského poznání,” řekl mi tuhle jeden vzdělaný přítel, díky němuž se teď můžu odkázat na patrona vědců, středověkého učence Alberta Velikého. Od něj prý pochází spojení “podivil se, až se mu srdce zastavilo”, což v Horalu nepředstavuje vážné nebezpečí, protože prodejna, symbol nejdivnějších výrobních a prodejních procesů, jaké lidstvo vynalezlo, ještě donedávna disponovala předměty, z nichž by se dal sestavit defibrilátor, v lepším případě i celý umělý člověk.
Abyste si obchoďák lépe představili: do Horalu se vstupuje prosklenými dveřmi a skrze atrium, z nějž se zákazník může naposledy spojit s vnějším světem pohledem na bruntálský pivní bar Palma. V atriu obvykle bují džungle plastových orchidejí či jiné umělohmotné flóry, již zákazníci skupují, někam si ji odvážejí, a já už ji pak v životě nevidím. V závislosti na sezóně si — nejčastěji v listopadu — si zmiňovaná květena dobývá cestu z budovy a obsazuje všechny dostupné plochy. Orchideje mi obvykle sahají do pasu. Nutí mě to uvažovat: k čemu vlastně slouží kytky? Čím jsou tak důležité, že jsme ochotní vyrábět je i z ropy?
Květina, její pomíjivost i poselství bývá projevem snahy zrcadlit krásu, člověka nebo okamžiku, ochotu obětovat půvab něčeho živého pro slávu něčeho živého (nebo mrtvého nebo božského). Živá květina je vyznání lásky, které vydrží právě tak dlouho, aby byl důvod přijít s novým. Vzácná květina obdarovanému říká “pustil jsem kvůli tobě korunu”, polní kvítí třebas “nezastavilo mě ani to, že pole nedávno kropili močkou”. Živé květy voní, sušené taky, některé i léčí.
Jak je to s plastovými kytkami?
Umělé květiny většinou smrdí a jsou hnusné. Když hoří, smrdí ještě víc, nehodí se tedy ani jako obětina. Plastová květina je antitezí živé. Je vykloněním do vedlejšího vesmíru, do toho, ve kterém mám malý nos, Pulitzera, a taky jsem se odvážila pořídit si modrý bob.
Je čas pustit se dál: proti vchodovým dveřím Horalu se nachází stůl s nabídkou plastových diamantů. Štrasu na sponkách, gumičkách, hřebenech, jsou tu k vidění flitry na nehty, rty, oči i řasy, a kdybych se podívala pořádně, možná by se daly najít i na toaletním papíru. Nedaleko klenotnické sekce, hned za prvními dveřmi nalevo, se nachází mé nejoblíbenější oddělení ze všech. Takzvané bizarpulty. Věc, která mě vždycky z neurčitého důvodu okamžitě zahřeje u srdce, vypadá jako obrovská psí hromádka. Čouhá z ní kabel do elektřiny a taky hadice, která ji spojuje s vodovodem. Nevím, jak Věc funguje a nebudu se na to nikoho ptát: její účel i estetika jsou součástí jejího tajemství. Uprostřed nadrozměrné psí hromádky je žlábek, do nějž teče voda, a na vodě se otáčí zářivá, opalizující plastová (skleněná?) koule. Ta se točí, svítí, vypadá, že levituje naplněná elektřinou, výboji, které v kombinaci s vodou slibují nejedno překvapení.
Můj mozek neví, co si s tím počít, a je fascinován. Listuje kartotékou asociací: tahle se nehodí, to je nesmysl, ale hele: vodní prvek. Feng šuej! Fontánky umístěné na příhodných místech mají zajišťovat plynutí blahodárné energie odněkud někam, mimo jiné do našich peněženek. Mozek formuluje následující závěr: kup si steaming pile of dogshit, na němž rotuje elektrizující balvan, a zbohatneš.
Inu, proč ne. Jsou i horší rady.
Opouštím enigmu a po schodišti lemovaném obrazy, jaké jsem nikdy neviděla, se pouštím do prvního patra. Na jednom z tisků je obrovský shi-tzu. Bělost chmýří jeho kožíšku zdůrazňuje přeprška flitrů, částeček stříbra a diamantů, které se v okrajích obraz rozpouštějí v oblaku blankytné modři. Pes už sladší být nemůže, rojily by se kolem něj vosy. Po celé délce schodiště jsou rozestavena ženská torza, zadnice a nohy. Torza nesou ohavné parky, jaké se nosí od převratu, ale nikdo neví proč, protože na podzim je v nich vedro a v zimě strašlivá kosa. Dlouhé, štíhlé nohy rozřezaných žen obepínají originálně střižené a zdobené džíny. Některé jsou rozervané tak, aby nositelčiny nohy odhalovaly od boků až ke kolenům, jinde jsou díry podšité krajkou, tkaninou, která má ušlechtile popírat jejich existenci. Děravé oblečení přitom není známkou chudoby ani známkou punku. V Horalu je děravé oblečení příležitostí opustit nudnou realitu a zpestřit si život stříbrnými cvočky, výšivkami, nažehlovacími růžemi. Zároveň platí, že žádná z výsledných kreací není k dispozici ve velikosti pro dospělou ženu. A také platí, že žádná příčetná matka by v nich nenechala chodit svou dceru.
Otázku “kdo to kupuje?” si v Horalu nekladu. Jednak je zbytečná, za druhé implicitně povýšenecká. NĚKDO to kupuje. Někdo, koho nevidím, nikdy ho nepotkám, ale neviditelná ruka trhu Horalu umožňuje prodávat pytlíky s pryskyřicovými oblázky v různých barvách, které vypadají jako “poklad do pirátské truhly”, a proto už doma dva pytlíky máme.
Ve dnech, kdy nejrozmařilejším projevem osobní svobody je možnost vydat se do Lidlu pro nákup (a citlivější z nás si říkají: mám ještě to bravčové maso z roku 1987, třeba by se s ním dalo něco udělat), je vzpomínka na bruntálský Horal podobná vzpomínce na extravagantní swingers párty týden předtím, než skončil Řím. V Římě určitě taky žili lidé, kteří byli přesvědčení o tom, že swingovat se nemá, to by mi manželka dala, stejně jako my máme už dlouho oprávněný pocit, že vyrábět a prodávat podobné píčoviny nemá smysl. Přesto donedávna neexistovala síla, která by se to pokusila regulovat. Koronavirus nás chytil do pasti, nechává nás přemýšlet o skladech nacpaných předměty, které dusí planetu, živí naše výčitky svědomí a stimulují naši představivost. Což takhle koupit si zase jednou šarlatové tričko s metalickým nápisem “Vogue” a pak si ho vzít do práce, kde vychází do jisté míry konkurenční magazín… A někteří kolegové si zase budou moci říkat, že jsem báječně pitomá, protože to nevím?
Nevím, jestli se do Horalu ještě někdy podívám. Třeba ano. Vím jistě, že se podívám do Bruntálu. Ale loučení se zaběhnutými pořádky má spoustu různých podob — radost z toho, že si člověk může na pár minut z obličeje stáhnout vlhký hadr. Pocit smutku, když člověk řečený hadr navléká svému malému dítěti a aniž chce, vtírá se mu pocit, že je nic netušícím obyvatelem ukrajinské Pripjati po havárii v Černobylu, který se snaží své děcko chránit proti něčemu, co není vidět, a ochrana dost pravděpodobně nefunguje.
(Ano, vím, imunita dětí je lepší, bla bla, díky.)
Ode mě se samozřejmě nedá čekat, že se smířím s chmurnou pointou. S tragickými výhledy nedokážu fungovat. Můj mozek je zamítá, vymítá, potlačuje. Proto se loučím závazkem: jestli tohle jednou skončí, aniž bychom museli na svých balkonech pěstovat vlastní pšenici, slibuju, že si v Horalu pořídím tyhle šaty — a pak v nich uspořádám večírek.
