Dobrý den, jmenuju se Zuzana a přišla jsem vám trochu zalhat o tom, kdo jsem
Nebude to pochopitelně lež jako vrata. Kdybychom se coby cizí lidé potkali v hospodě U Špinavé vesty u bruntálského Kobylího rybníka, kde se blahé paměti scházel tamní kulturní underground, nebudu vám vyprávět, že jsem akademická sochařka z Rýmařova. Přinejmenším proto, že u vedlejšího stolu by mohl seděl akademický malíř, toho času z Ostravy (ahoj, Pavle), a já bych tu hanbu mohla odskákat několika frťany zelené.
Kdybychom se potkali v pražské kavárně Můj šálek kávy, stejně tak není pravděpodobné, že bych vám tvrdila, že jsem matematička z univerzity v Heidelbergu, a to přinejmenším proto, že kdyby obsluha potřebovala asistovat se sčítáním jednotlivých položek na účtu, musela bych si vypomoct přibližně takto:
„Tak schválně, už to máte?“
O tom, která „nepominutelná fakta“ (rodina, vzdělání, práce) i napohled nepodstatné detaily (který zkoušející se mi líbil v přijímací komisi na žurnalistiku, a tak jsem tam nastoupila, aniž jsem ho kdy viděla znovu) utvářejí „můj příběh“, však přemýšlím od doby, co jsem přečetla veleúspěšné memoáry americké spisovatelky Mary Karr s názvem Klub lhářů (The Liar’s Club, 1995, česky nevyšlo).
A taky od doby, co se různí lidé snaží vlomit do psýchy Marku Prchalovi, šéfpropagandistovi hnutí ANO, ale o tom jen krátce — a později.
Díky jazykově výživné, vtipné i trpké knize básnířky a prozaičky Mary Karr zatoužili po vlastních pamětech i lidé, kteří pochopili, že látka jejich života je ideální příležitostí k tomu, aby na ní vyspravili to, co jim předtím nedávalo smysl. Aby znovu prožili své vrcholy i selhání, vlastně znovu prožili sami sebe, protože poprvé to nemělo správný „feeling“. Z nahodilých událostí, z nichž některé si člověk pamatuje lépe než jiné, upletli příběh, který z nich udělá hrdiny jejich vlastního osudu, přestože do té doby je kupředu hnal — například — strach.
Texasance Mary Karr nebudu podsouvat, že jí po letech výuky memoárové literatury na americké Syracuse University, jež má při 20 studentech v semináři omezený dosah, ruply nervy z cunami sebestředného braku. V roce 2015 však přišla s knihou The Art of Memoir (česky bohužel taky nevyšla) a její ústřední poselství — nejen pro aspirující autory, ale i pro lidi, kteří občas vzpomínají — by se dalo shrnout takto:
„Nelži.“
„Tys‘ mě napoprvé neslyšel/-a? Říkám nelži.“
„JSI HLUCHÝ/-Á NEBO CO?!“
Mary Karr je přepečlivá paní, a proto v knize s pochopením i sarkastickými poznámkami rozebírá, jak se v literatuře pozná vzpomínka i její ozvěna. Kdy si můžeme vzpomínku vymyslet, aniž bychom o tom věděli, a kdy si ji vymyslíme schválně a pak na to raději zapomeneme, protože jí potřebujeme potvrdit svou verzi událostí. Na příkladech z knih skvělých i pitomých Mary Karr ukazuje, jak je možné rozeznat, kdy autor flikuje smyšlené s reálným či kam by se jeho příběh posunul — nebo jak by se rovnou postavil na hlavu — kdyby jeho vypravěčem byl člověk stojící o půl metru vedle.
Výsledkem spisovatelčina snažení však není zjištění, že o svém životě nedokážeme či nechceme říci pravdu. Spíš to, že nahlédnout ho vcelku nejspíš není možné — a že lenost vede ke lži.
Identita v tříděném odpadu
Kdyby každý člověk ověřoval své vzpomínky, dojmy a zkušenosti způsobem, jaký doporučuje Mary Karr, vsadím se, že trh s memoárovou literaturou by se smrštil na zlomek původního objemu. Nemluvě o tom, jak by dopadl, kdybychom na něj měli literární nároky, jaké prokázala britská spisovatelka Hilary Mantel v pamětech Giving up the Ghost; ty jsou tak překrásně napsané, až mě v půlce přestaly bavit. No a kdyby byl každý jako já, čili typ, který si z vlastního života nepamatuje skoro nic, žánr by pravděpodobně neexistoval.
Z řady kapitol svého bytí mám pocit, že jsem je viděla v kině — a pod parou. Možná to tak má každý druhý; to, co je, jaksi skutečně vnímám od doby, co se mi před pěti lety narodilo dítě. Obloukem se však dostávám ke konstrukci vlastní identity, pocitu, že „vím, kdo jsem, a jsem jím dlouho“ — znamená to, že cizímu člověku nedovedu vyprávět „svůj příběh“? Představit se tak, aby tušil, s kým se pustil do řeči?
Samozřejmě, že ne. Panečku, já mám drobně upravených verzí sebe sama, to by se jeden posluchač převlečený podle aktuální role i společenské příležitosti divil.
Minulý měsíc jsem kupříkladu po letech zahodila identitu, která pro mě byla v jistém období důležitá. K ničemu praktickému nebyla, ale cítila jsem se v ní příjemně — než jsem na ni na několik let zapomněla. Byla jsem díky ní „jinde“ a moc lidí tam za mnou nemohlo, i když jsem si to občas přála.
Přibližně od 13 let jsem chodila ulicemi rodného města a vedla v hlavě rozhovory s imaginárními Brity, zatímco jsem po očku sledovala, jestli se na bruntálském Náměstí Míru skutečně nějaký neobjeví. Byla jsem přesvědčená, že až budu velká, vezmu si za manžela odtažitého, přesto však laskavého Angličana ve vlněném obleku. Anglická sekce gymnázia v Olomouci-Hejčíně ze mě vychovávala anglofilku nejhrubšího zrna — okouzlení pedagogy ze Spojeného království bylo tak důsledné, že jsem v jistém období měla lepší představu, jaký typ toaletního papíru používali Tudorovci, než kdo byl či nebyl Přemyslovec. Vecpala jsem se na anglistiku. Na tlumočnictví angličtiny. Přibližně 15 let jsem měla dojem, že mě můj zájem definuje. Že má cenu o něm mluvit. Že musí k něčemu vést.
Pojďme si, přátelé, říci, k čemu vedl.
Před dvěma měsíci jsem se přihlásila do výběrového řízení na jistou pozici na Britské ambasádě v Praze. Osobně znám tucet lepších anglistů i filologů, než jsem já, přinejmenším proto, že oni na rozdíl ode mě zmíněné obory dostudovali. Přesto jsem měla dojem, že díky desetiletým zkušenostem z jiného oboru mám vcelku solidní šanci na úspěch. Bála jsem se sice, že se obloukem vrátím k činnosti, která mě moc nerozvíjí, ale budu se aspoň vyskytovat v prostředí, kde prospívám tak nějak mimoděk.
Je pochopitelně možné, že jsem do přihlašovacího formuláře nadrtila hovadiny, jaké zástupci Jejího veličenstva nemohli akceptovat. Přesto mě tak trochu, maličko, nezbadatelně rozlítilo, že mě nepozvali ani do prvního kola.
A tak jsem udělala jedinou možnou věc. Počkala jsem si na uplynutí lhůty pro přihlašování uchazečů a krutě a nemilosrdně se Spojenému království pomstila.
Stáhla jsem svůj životopis ze systému.
THERE.
Tím se dá kapitola Válková-latentní Angličanka uzavřít.
Stejně se posledních 8 let víc tahám s Američany.
Ani ty Timesy už nejsou, co bývaly.
A podívejte se, koho si na Ostrovech udělali premiérem.
Odečítáním podobných „osobnostních deskriptorů“, čili vlastností, tendencí a zájmů, které považujeme za součásti našeho narativu, chcete-li, bychom se možná mohli dobrat toho, kým opravdu jsme. Ale jak vybrat ty správné? A co když je budeme podvědomě znova volit podle toho, komu o sobě hodláme vyprávět? Neměl by lepší šanci přijít na to podstatné o naší povaze člověk, který nás dobře zná, když „objektivní pravda“ je spíš otázkou… Víry v to, že si nelžeme? Je vůbec život příběhem? (Když o něm píše má favoritka Nora Ephron, samozřejmě, že je.) Nejsme jen souborem reakcí na počitky, prožitky a společenské situace, přičemž naší ambicí je v nich obstát, ale nevíme jistě, jak to s námi dopadne příště?
Nevím. Docela by mě bavilo, kdyby mi někdo laskavý a důvěryhodný řekl, co jsem zač a co mám chtít; měla bych od spousty věcí pokoj.
Z výše uvedených důvodů se mi zdá bláhové snažit se přijít na to, proč někdo dělá našeptávače premiérovi Andreji Babišovi. Marek Prchal bude mít tisíc a jednu verzi uspokojivých vysvětlení sám pro sebe. Bude mít verze podle toho, s kým bude v místnosti. Spoustě z nich bude věřit. O některých bude vědět, že jsou chytré. U jiných bude vědět, že jsou vylhané, ale na tom nezáleží.
Přátelé buddhisté se těmhle úvahám dávno smějí a beztak čekají na to, kdy si vzpomenu na koncept máji — šalby a klamu lidského ega, na iluzi, kterou si člověk vytváří o sobě a okolním světě, aby v něm bylo k žití.
Já se těm úvahám směju z trochu jiného důvodu. Kdybych se měla definovat podle toho, čím vedle psaní v poslední době trávím velké množství času, dopadne to asi takhle:
Jsem osoba, která se hodně dívá na staré díly Big Bang Theory.
