Copak to píšeme tentokrát, maličká?

Snahy o zobecňování vlastností tzv. ženské literatury a tvorby tzv. ženských spisovatelek (sic!) mají vzdor různým pojetím a přístupům vždycky jednu věc společnou: v jejich jádru stojí upřímný podiv ne nepodobný tomu, že se tučňák konečně naučil jezdit na kole — a ve svém úsilí je docela roztomilý.

Nina Leen

Podívejte, já to překvapení chápu. Ještě to není ani dvě stě let, co se ženy začaly zprvu přeopatrně, vychytrale, strategicky, později přímočařeji, vyjednáváním, ústupky, piklemi, nátlakem, řvaním, demonstrováním, sváděním, pálením podprsenek, řízením traktoru i třeba kolaborací s ohavnými režimy hlásit ke skutečnosti, že mají mozek. A že by ho rády začaly používat i v rámci své oficiální pracovní doby, jejíž náplní bylo po tisíce let konsenzuální i méně konsenzuální rození dětí, úloha válečné kořisti, pohybování měchačkou, miliskování se, zdobení interiérů a jen velmi výjimečně výměna klínového řemenu.

Na druhou stranu, skutečnost, že ženy používají mozek v mnoha případech se stejným úspěchem jako muži, už během posledních pár tisíciletí několikrát najevo vyšla. Bystrému děvčeti tu a tam ujela samostatná myšlenka, inteligentní bokovka či dokonce oficiální manželka vysvětlila svému manželovi-panovníkovi, že se nemá chovat jako idiot, císařovna tuhle i jinde natrhla pozadí nějakému slavnému vojevůdci — anebo třeba zavedla povinnou školní docházku.

Bitvy a smrtě jsou pro velké dějiny sice vždycky zajímavější než školní docházka, ale člověk, zejména je-li žena, bere, co je.

Z těchto a mnoha dalších důvodů mě nepřestává udivovat, že se někdo v 21. století pozastavuje nad skutečností, že ženy píší knihy a velké množství jich také ročně zkonzumují. Píší a čtou napříč žánry i styly. Statistiky dokládají, že ve větším počtu čtou literaturu, která se někdy označuje za “vysokou”, případně “nekomerční”, protože třeba pro Česko platí, že povídky, ten brilantní a těžký žánr (podle W. Faulknera dokonce náročnější než román), čtou hlavně ženy. Zaráží mě, že stále považujeme za nutné studovat tento fenomén se zájmem entomologa, který právě objevil nový druh babočky, a rád by přišel na to, jaký druh květiny tato okřídlená nádhera osidluje nejraději.

Vždycky, když vidím výsledek takového bádání — z méně šťastných, no dobře, vyloženě komických třeba tento, případně o něco málo důstojnější tento — nutí mě to přemýšlet o charakteristikách tzv. mužského psaní a tzv. mužských spisovatelích. Samozřejmě je to úplná cypovina, ale zkusme si říci, jak by mohl vypadat ideální mužský román, přičemž prosím své vnímavé miláčky typu Michaela Cunninghama (a spoustu dalších, kteří píší tak, že se mé ženské srdce svírá a můj ženský mozek dostává báječně zabrat), aby mi odpustili:

Místo: Stalingrad. Doba: druhá světová válka. Hrdina: statečný. Padouch: proradný. Mrtví: všude a na cucky. Tanky: střetávají se s raketami země-země. Vesmírné koráby: přítomny, ale nejvýš jeden, toto je seriózní literatura. Sex: zasloužený. Vedlejší hrdinky: nedůležité, ale na sex vyhovující. Informace o rodinném stavu: podružné. Doplňkové informace provázející děj v místech, kdy se neobléhá ani nestřílí: vědecké povahy. Charakter líčení: autor nevynechá jediný architektonický prvek, přestože čtenář neví jistě, nachází-li se s hrdinou na záchodku či v salonku. Autor dále nevynechá jediné sériové číslo ani ničivou sílu střely, je-li možno s ní rozšlehat mozek do koktajlu. Emocionální účin děje na hlavního hrdinu: nulový, nejvýš si připálí cigaretu. Dá si pivo? Je-li starší a zkušenější, osouloží první kolemjdoucí ženu a ještě v průběhu aktu se pokusí přijít na to, proč to vlastně dělá, když to s ním nic nedělá. Pak dojde k závěru, že ho to nebaví a že to věděl předem. (Omlouvám se, po Hodině anatomie Philipa Rotha je tohle jedna ze scén, které se už nikdy nepřestanu smát a asi ji ani nepřestanu vytahovat.) Konec: dvojznačný. Je-li to moderně uvažující autor, celá Evropa je podle jeho skromného odhadu v pytli.

Mno. Jak říkám, pánové, já se vám omlouvám, opravdu vás čtu, miluju vás a o tom, jak stereotypně a blbě byste mohli psát jsem vlastně nikdy nepřemýšlela. Až doteď. Protože mi neustále někdo předkládá, jak píší ženy, a tím z nich dělá “nositelky obecných kvalit svého pokolení”, a nikoliv nositelky tvůrčího potenciálu, který je daný lidstvu jako celku.

Před dvěma dny jsem na svém facebookovém profilu vyzvala své přátele k tomu, aby mi doporučili jména autorek, čili ŽEN, z nichž některé by zvládly obsloužit přinejmenším část obsahu parodovaného v sekci “mužská literatura”. Nebylo pro mě žádným překvapením, že kamarádi i vzdálení známí dokázali přijít se jmény spisovatelek, které ve svých knihách dokázaly zbudovat paralelní světy (v nichž se střílí), zkonstruovat zločiny (s potoky krve), vystavět utopie na idejích, z nichž jde hrůza, vylíčit, jak to chodí ve válce nebo třeba v posteli.

Zatím pořád čekám na jméno autorky, která se věnovala či věnuje obléhání Stalingradu, nevěděl by někdo…?

(Kategorii “sovětský člověk” mám uspokojivě obsazenou Světlanou Alexijevič.)

V souvislosti s divením nad kvalitami ženského psaní se hodí zmínit ještě jinou škálu předsudků, které budou mít dlouho vliv na to, bude-li existovat literatura jako projev univerzální kreativity, anebo ji budeme dělit do subkategorií, které nám umožní zacházet s autorkami jako s více nebo méně talentovanými zviřátky.

Jsou to stereotypy o tom, že ženy nejsou vtipné. Nemají žádné zájmy. Nedokáží se soustředit na jedno téma. Nemají technický talent a je jim cizí vědecká metoda. Nejsou “vypsané” (protože muži jako pokolení “vypsaní” jsou, nejspíš, je to cosi genetického). Nedokáží dát své tvorbě prioritu, a pak si ji obhájit (nejčastěji samy před sebou). Sluší se podotknout, že i já jsem část života strávila pod dojmem, že některé z těch pomluv by mohly platit. Třeba když mi jeden výjimečný pán pochválil můj “mužský mozek”, protože jsem prý „analytický typ“, což „jiné ženy nebývají“.

Polichotilo mi to, co by ne. Sice jsem pak nevěděla, jestli mi pod nosem neraší knír, ale to sem nepatří.

Jenže pak jsem si, ještě relativně mladá, přečetla první knihu od Margaret Atwood a hlavou mi blesklo toto. Cituju se v původním znění a omlouvám se, protože bývají chvíle, kdy se sebou nekonverzuju veleslavínskou češtinou:

“Ty vole. Ta je chytrá. Ona není chytřejší než ženské. Ona je chytřejší než všichni.”

A mám klid.